Znáte ten vtip o tom zpomaleném ošetřovateli zvěře, kterému při krmení zdrhly z výběhu všechny želvy, což on komentoval slovy: „oooteevřuuu výýýbběěěěh a všeeeechnyyyy žeeeelvyyy frrrrrrrrrr…“? Pokud by se tento gag rozhodl někdo zfilmovat, mám ideální tip na podkreslující hudbu –britská (ehm, tedy místem působení, Brit je pouze kytarista a zpěvák v jedné osobě, který se dal dohromady s belgickým basákopěvcem a australským bubeníkem, což je ve finále na téhle kapele asi to nejzajímavější) trojice Pineal vydala letos své první EP, nazvané „Smiling Cult“. Které se vyznačuje neskutečně stereotypní, utahanou a zpomalenou verzí alternativního doom metalu, nasáklého grungeovým vlivem Alice In Chains (k nim, k Tool a k Melvins se Pineal otevřeně hlásí).
Těžko říct, zda by na to jmenovaní byli pyšní. Pineal totiž dokáží být až prototypově neobjevní. Když už „vynaleznou“ nějaký motiv či riff, mají tendence ho vytesat systematickým omíláním až do centra posluchačova řídícího centra, přičemž se tvrdošíjně drží prakticky neměnného tempa. Jistě, k nějakým změnám dojít musí a také dochází, ale na to, aby udržely posluchačovu pozornost napjatou je toho žalostně málo. Ani zpěv tentokrát nelze považovat za záchranu, byť třeba v „Somatic“ se chytne Daniel Murney jakéhosi psychedelicky halucinogenního kňourání (má i tohle snad být inspirace u Alenky?) a v „Acerbic“ dodá trochu vzruchu, problém je, že mu díky systematickému stereotypu tu jeho na odiv vystavovanou naléhavost nějak nevěřím. Co je platný čistý zvuk (ono ve třech lidech a tom nejsyrovějším rockovém složení se není za co schovávat), když jím Pineal vytrvale servírují pouhou neforemnou hudební hmotu, ve které se nejpřitažlivějším (protože aspoň trochu odlišným) momentem stává hlášení zpráv v úvodu „Acerbic“?
Dá se umřít na nudu? „Smiling Cult“ trvá něco málo přes pětadvacet minut, což i přes pár opakovaných poslechů není doba dostatečně dlouhá k dokončení tohoto experimentu. Ale ať už to jde nebo ne, je to dost utrpení…
|
