Poprvé za celou historii Judas Priest se stalo, že se věrní evropští fanoušci otočili ke kapele zády. Zatímco deska „Turbo“ slavila v Americe úspěch a co se týče hitparádového umístění, dotáhla to stejně daleko jako nejúspěšnější album „Screaming For Vengeance“, v Evropě ji fanoušci, kvůli americky změkčilému zvuku a celkovému přístupu vhodnému pro komerční rádia, odvrhli. Tehdy vypukla panika. Management kapely si byl moc dobře vědom, jak je americký trh vrtkavý a tamní fanoušci nespolehliví. Proto v podstatě záhy vyšel živák „Priest… Live!“, který obsahoval všechny nesmrtelné klasiky, a hned po něm se kapela pustila do příprav nového alba.
Poučena vývojem z krizové situace (jak se dříve říkalo…) a z faktu, že světem stále více cloumal thrash metal, tedy styl, kterým se Judas Priest nepokrytě inspiroval, rozhodla se veškeré experimenty hodit za hlavu a vrátit se časem před album „Turbo“. „Tahle deska bude přesně taková, jakou jsme měli vydat po „Defenders Of The Faith“,“ prohlašoval Glenn Tipton, čímž si chtěl evropské fanoušky udobřit. Ostatně psal se rok 1988 a Amerika už znala „Master Of Puppets“ (Metallica), „Reign In Blood“ (Slayer), „Among The Living“ (Anthrax) a „Peace Sells… Who´s Buying?“ (Megadeth) a už těžko by byla zvědavá na změkčilé Judas Priest.
Kapela i s producentem Tomem Allomem opustila bahamská a losangeleská studia a ve snaze vrátit původní chemii se vrátila na španělskou Ibizu. Zvuk se opět přiostřil jako vybroušená britská ocel, ovšem… Když se na „Ram It Down“ podíváme ze zpětného pohledu, je jasné, že tahle deska má tak trochu pozici „Point Of Entry“. Stejně jako ona po „British Steel“ splnila svůj účel, tak „Ram It Down“ opět ukázalo Judas Priest v ostřejším světle, ovšem stejně jako na „Point Of Entry“ chybí dostatečně přesvědčivý materiál k tomu, aby deska mohla být chápána jako další z největších klasik žánru. Album postrádá lehkost „Turbo“, chybí jí nadčasovost „Screaming For Vengeance“ a „Defenders Of The Faith“ a dravost a neskutečná tvrdost následujícího magnum opus „Painkiller“.
I když album začíná slibně ostrou titulní „Ram It Down“ (bez uzardění by mohla být i na „Painkiller“), pokračuje se už méně slavně. Přestože Halford tentokrát napíná hlasivky až k prasknutí, nemůže zakrýt fakt, že skladby „Heavy Metal“ (tady by se oko snad ještě přimhouřit dalo), „Love Zone“ a „Come And Get It“ jsou chudičkými kompozicemi a působí jako drobky po uplynulé hostině.
Přestože kapela zvedne hlavu s „Hard Is Iron“ a zejména s „Blood Red Skies“, další „I´m A Rocker“ opět způsobí rozpaky a znovu na mysli vytane myšlenka, jestli už ti Judas Priest nejsou dávno odkecaní. Obligátní coververze Chucka Berryho „Johnny B. Goode“, ač nikterak špatná, chmury nezažene a finiš alba v podobě průměrné „Love You To Death“ a docela slušné „Monsters Of Rock“ nepotvrzuje pověst Judas Priest jako geniálních skladatelů a vůdčích osobností heavy metalu.
„Ram It Down“ dnes působí jako nádech před následným atakem, ale ve své době mělo funkci vrátit kapele punc spíše evropské formace, hrající svůj metálek pro evropské fanoušky. O něco unavenější, opotřebovanější, ale evropský. V Americe prodeje logicky poklesly, v Evropě naopak zamířili vzhůru. Kapela ale měla vrásky na čele z něčeho jiného a nebyl to jen odchod bubeníka Davea Hollanda…
|
