Končila osmdesátá léta a metal byl na svém absolutním vrcholu. Jenže Judas Priest tu dobu nemohli vnímat hůře. „Ram It Down“ jim sice vrátilo v Evropě ztracené pozice, ovšem v Americe nebodovalo rozhodně tak jako předchozí „Turbo“ a Judas Priest tam sice stále byli oslavováni jako „metaloví bozi“, ale jejich někdejší neochvějnou pozici převzali mladí thrashmetaloví vlci jako Metallica nebo Slayer. Bylo zapotřebí s tím něco dělat, ale k tomu bylo také třeba najít jiného bubeníka, protože Dave Holland se svým hardrockovým feelingem do nové koncepce už jaksi nezapadal a proto po turné k „Ram It Down“ Judas Priest opustil.
Sázka na mladého Američana Scotta Travise z Racer X (zde působil spolu s pozdějším kytaristou Mr. Big Paulem Gilbertem) byla vyloženě trefou do černého a kapela hned začátkem roku 1990 zamířila do Francie, aby vyzkoušela kvality studia Miraval. Vše se vyvíjelo dobře, Travis mezi zbytek kapely zapadl dokonale a jeho energická hra hnala Judas Priest svižně kupředu. Jenže pak přišla studená sprcha ve formě soudní obsílky. Z té se kapela dozvěděla, že rodiny dvou mladíků Jamese Vance a Raymonda Belknapa z amerického města Sparks (Nevada) ji žalují kvůli sebevraždě jejich synků. Ti o Vánocích 1985 zabíjeli čas popíjením piva a kouřením pytlů marihuany, k čemuž jim vyhrávala deska „Stained Class“ od Judas Priest. Na tom by nebylo nic divného, kdyby pak oba nevzali brokovnici a nenamířili ji proti sobě. Belknap zemřel na místě, Vance o tři roky později.
Soud kapele však kladl za vinu, že na desku, konkrétně do skladby „Better By You, Better Than Me“ nahrála podprahové poselství, kvůli kterému se oba mladíci rozhodli pro sebevraždu. Ať se to může zdát jakkoliv postavené na hlavu, soud přece jen 16. července 1990 začal. Kapela označila žalobu za absurdní, ovšem na jednání, které v nevadském městě Reno trvalo více než měsíc , se dostavila se svou výpovědí, kde všechny body obžaloby označila za směšné. Arbitři nakonec Judas Priest dali za pravdu a 24. srpna 1990 stíhání skupiny zastavili. V takové atmosféře vznikalo album „Painkiller“. V atmosféře stísněné, agresivní, temné. Na výsledku je to také slyšet.
Třetího září 1990 se pak změnil metalový svět. Vyšel „Painkiller“ a nic už nemohlo pak být jako dřív. Už hromové bicí Scotta Travise na úvod desky, jenž uvozují titulní skladbu, jasně dávají na srozuměnou, že ti staří Judas Priest byl jen takový odvárek. Že ta pravá tvář je tady. Neskutečně tvrdá hudba, Halfordův do výšek vyšponovaný ječák, pekelně agresivní kytary Downinga a Tiptona, které vedou v sólech nelítostné souboje a do toho kovově znějící basa Iana Hilla. Nebyl to ale jen úvodní „Painkiller“, ale i zbylé skladby, které působí jako plivnutí jedovaté kobry do ksichtu.
Tady nemá v podstatě smysl vyjmenovávat všechny skladby. Ať si vezmete, jakou chcete, vždycky je jasné, že narazíte na perlu. Ať jsou to melodičtější kousky typu „Hell Patrol“, „Night Crawler“ a „One Shot At Glory“ nebo thrashmetalové drtičky „All Guns Blazing“ a „Metal Meltdown“, vždycky se jedná o mistrovský kousek, o pořádnou flákotu syrového metalového masa. Když kapela přece jen zpomalí jako v nádherné „A Touch Of Evil“, kde se o klávesy (na albu jsou obsaženy pouze v tomto kousku) postaral současný člen Deep Purple Don Airey, stále je to řádně agresivní věc, protože experimenty se středním proudem z období „Turba“ už Judas Priest dávno hodili za hlavu.
NEEXISTUJE lepší příklad poctivého metalu. „Painkiller“ tak definitivně, alespoň na chvíli, vrátil Judas Priest zpět do hry. Tady se nejedná jen o nejlepší desku kapely, tady jde o nejlepší metalové album vůbec. Jenže na obzoru se začínalo zatahovat do černa. Nejprve při koncertě v Torontu byl zraněn Rob Halford, když na svém harleji najel na praktikábl pod bicími a pak došlo k nejhoršímu. Halford, ten metalový bůh, oznámil odchod z kapely. Navíc si s sebou odvedl i Scotta Travise. A Judas Priest tak po svém nejlepším albu museli oznámit konec. Alespoň tedy dočasný…
|
