Venca Votruba v tom dělá pekelný guláš. Jak kdyby nestačilo, že personální obsazení jeho Dark Angels a After Rain se dost intenzivně prolíná, prolínat se začíná i jejich tvorba. Tedy alespoň do té míry, že tam, kde dřív bývala startovní čára After Rain (pro ty, kteří recenzi na jejich letošní desku „The Sound Of War“ na stránkách zinu dosud postrádají, připomínám, že After Rain se od původně doomové zadumanosti přesunuli do natolik zatuchlých vod, že se dosud nenašel nikdo natolik erudovaný, aby se se „Zvuky války“ popasoval), tam se dnes Dark Angels od původně ryze heavíkových nálad docela důkladně posunuli.
Na aktuální, v pořadí páté (a popáté jinak laděné) desce „Embodiment Of Grief“ lze obdivovat především barevnou škálu a široký záběr vokálu Radka Popela, jehož majestátní hlas (a jedno, jestli se jedná o čistý zpěv, chropot, vypjaté škvaření a skřehotání jeho hlasivek, či jakési plynulé mezipolohy mezi zmíněnými mantinely) je jednou z dominant téhle desky. Druhým veskrze pozitivním bodem je nepřetržitá variabilita nápadů, pořád se něco děje, nehrozí, že by došlo k vyčerpání použitých motivů, při vytrvalém střídání temp tu vykoukne v hlavní roli sólová kytara, tu promlouvají klávesy, tu zabouří bicí – jednoduše každý z muzikantů má dostatek prostoru předvést svoje drápky a deska tím nabízí maximum pestrosti. Technicky (včetně patřičně znělého zvuku) nabízí „Embodiment Of Grief“ dostatek změn i přehršel zákoutí k prozkoumávání.
S čím však (až na výjimky) neúspěšně zápasím, je jakési Potterovské „Protego“, uvalené na atmosféru skladeb. Ta se díky své temné zadumanosti, utahané vláčnosti a zastřenosti (výrazně k tomu přispívají i Radkovy hrubší hlasové party) stává (ano, teď ze mě mluví zklamání příznivce heavíkových kořenů kapely i přístupnosti předchozí „Bittersweat Devotion“) chvílemi až neproniknutelnou. Tomuto dojmu se zcela vymyká působivá „The Calling“, která sice nevypadne z vláčné melancholie, ale oproti předchozím skladbám je kompletně nabitá ohromným rozvíjejícím se napětím a stejně tak finále v „Love Is Blind“ se přitažlivě pohrává s gradací a vypjatými emocemi.
Soudě dle diskografie Dark Angels, je jedna desetiletka dlouhatánské období, ve kterém se toho může odehrát strašně moc. Budeme-li hledat kapelu, aspirující na rekordmana v postupném stylovém vývoji (nemluvím o těch, kteří ze dne na den překabátí, ale o těch, jejichž vývoj je s každou další deskou díky své plynulosti naprosto logický), budou Temní andělé kandidovat na jednu z čelních pozic. Jen si nejsem úplně jist (obzvlášť s ohledem na existenci After Rain), že by tohle stopování svého mladšího brášky bylo pro Dark Angels krok vpřed. Uvidíme, jaký vývojový šlahounek naroubují Dark Angels v kole příštím…
|
