Zajímavých českých kapel nebude nikdy dost. Pokud se melodického metalu týká, platí to trojnásob. Jsem proto velmi rád, že vám dnes mohu představit další z nich. Pražští Anacreon nám loni nabídli debutovou fošnu „Daná doba“. Ta přináší (krom intra) deset tematicky oddělených skladeb. Dočkáme se třeba obligátního "Vlkodlaka" nebo "Fénixe", naštěstí v daleko méně obligátním hudebním zpracování. A proč to neříct rovnou, vrcholným řemeslem Anacreon jsou refrény. Poutavě melodicky vystavěné a sugestivně zpěvné!
Dostaneme se k nim ale o něco později. Nejprve je nutné upřesnit žánrový rozptyl kapely. Ten se dotýká gotické noblesy, powermetalové energie, velmi často pak načichne punkovým odérem, a to zejména v nádherně přidrzlém vokálním frázování, ať už dvou vedlejších mužských hlasů (Tomáš Krejza a Martin Piskáček) nebo zpěvačky Michaely Zemanové, která je autorkou většiny textů (krom písní „Stigmata“ a „Bastila“), ale hlavně její barevný akcent připomíná Radůzu. A protože zmíněnou folkařku považuji za geniální umělkyni a Michaela zní zhruba jako Radůza na metalu, je to pro mě kombinace naprosto ideální a mimořádně lákavá.
Desku načíná intro, do nějž je vkusně zabroukána melodie ze závěrečné „Bastily“. Ta je jedna ze dvou pomalých věcí na albu (ještě s „Padlým andělem“) a obě patří mezi to nejlepší, ať už po hudební stránce nebo po té lyrické. Vypíchnul bych zejména krátký úsek z „Bastily“: „Jednou snad zákony zakážou tmu, zatím jen hvězdy blednou…“, tak tohle na mě zaručeně funguje. Ještě víc na mě ale zabírají zmíněné refrény. První zlatá perla z tohoto chorusového náhrdelníku třpytne hned v úvodních „Stigmatech“. Nebude to ale jediná přednost, dynamikou oplývají už samotné sloky, ve kterých zapůsobí i střídání mužského a ženského zpěvu. Tato kombinace je ostatně předností každé skladby, ve které se odehraje. Mnohdy je i jejich vrcholem (zejména když se nezablýskne refrénová část), jako třeba v písni titulní, ve které doplňování hlasů postupně graduje až k samotnému závěru, kde si pro sebe konečné vítězství usurpuje „křičící“ Michaela.
Svoji nezastupitelnou úlohu hrají i klávesy. Ty vyloudí mnoho poloh a zásadně dotvářejí atmosféru, jednou zní gotičtěji, jindy pomp rockově, a ve dvou případech dokonce načínají skladby v hororovém duchu („Černá vdova“ a „Rezignace na život“, kde se nám připomene série Halloween). Veškeré možné temno ovšem dříve nebo později prosvítí nějaký ten vysoce nakažlivý refrén. Kromě již zmíněných „Stigmat“ se tak stane právě v „Rezignaci na život“, dále v dost možná nejhitovějším kusu „Fénix“ a rovněž v předposlední „Černé vdově“. Vzkaz pro organizátory koncertů: právě díky těmto přednostem je tahle kapela tutovkou, v neroztančené pozici totiž může zůstat leda krutou depresí stižený divák. Takže to bychom měli klady desky, je čas přimhouřit obočí a podívat se také na její odvrácenou tvář.
Ta je osudově poznamenána jizvou v podobě ne zrovna dokonalého zvuku. Není to vyložená tragédie, nicméně absence zkušeného producenta je citelná a nezbývá než doufat, že to na příštím albu dopadne lépe. Na světě je už mimochodem klip ke skladbě „Není kam stárnout“ a vše vypadá velmi slibně. Včetně nové zpěvačky Veroniky Zelníčkové (Michaela byla z kapely odejita), jež zaujme nejen hlasově (pánové si doplní). Anacreon si každopádně naši pozornost plně zaslouží.
|
