Není úplně obvyklým jevem přeplněná pražská Nová Chmelnice, ale vzhledem k tomu, že do tohoto malého klubu byli umístěni u nás poměrně populární němečtí Freedom Call, nebylo ve finále žádným překvapením, že se v klubu dalo sotva hnout. A i přes to, že hned následující den měla kapela další vystoupení ve Zlíně, účast fanoušků byla opravdu hojná. Není se tedy čemu divit, že u nás kapela hraje často a ráda.

Už při vstupu do Chmelnice se před a během zvukovky linula klubem ohlušující muzika. Tentokrát to zvukaři silně nevychytali. Na Chmelnici nikdy nebyl zvuk perfektní, ale ještě před začátkem Salamandry, která zahajovala večer, měl člověk pocit, že mu exploduje hlava jen z toho, co se linulo z repráků. Přesto Salamandra utrpěla ze všech přítomných kapel skoro nejmenší zvukovou újmu. Nejlépe pak vynikl zpěv klávesačky Hanky, který si během jiných koncertů obvykle sotva uvědomím. Na druhou stranu kytary se beznadějně topily ve zvukové kouli. Přesto Salamandra zvládla svým kratičký setem fanoušky načít poměrně slušně. Ne nadarmo patří k naší melodické špici.

Římani Dragonhammer byli pro hodně přítomných velkou neznámou. A bohužel právě během jejich setu zvuk dostal na zadek úplně nejvíc. Co jsem si odnesla z koncertu této údajně powerprogové kapely byl především zvuk bicích (na druhou stranu bubeník působil z celé kapely nejživěji). Tentokrát nejen kytarám, ale ani zpěvu nebylo moc dáno a i fanoušci působili překvapivě vlažněji, než při předskakující Salamandře, což je u zahraniční kapely nezvyklé. Kapela má na kontě tři alba a mezi novinkou a druhým albem celých devět let prázdnoty. Takže pokud si chceme udělat lepší obraz o jejich muzice, bude lepší pustit si alespoň něco z jejich diskografie.

Chvíle ticha před následujícími Freedom Call patřila vlastně k velmi pěknému zpestření večera. Ale happy metal party se neodvratně blížila a když pak Chris Bay se svou partou nastoupil na pódium, publikum už nějaký zvuk nezajímal. Chris několikrát opakoval, jak je z pražského publika nadšený a jak je to vůbec nejlepší publikum, které mají během turné k nové desce „Beyond“. Jak jsem kdysi poznamenala, je jedno, co FC hrají, vždycky to pobaví – a přesně tak kapela působila na fanoušky. Set otevírala „Union Of The Strong“, pilotka z novinkového alba, která se člověku dokáže poměrně dobře zarýt do hlavy a jejíž nápěv si pak ještě dlouho zpíváte. Následně jsme ale byli přeneseni skladbou „We Are One“ na úplný začátek kariéry této partičky. Freedom Call zahráli trochu jiný setlist než je u nich zvykem, ale zazněly klasiky jako „Land Of The Light“ na úplném závěru, či „Tears Of Babylon“. Dokonce jsme měli vystoupení obohacené i o „sólo na svíčku“ od slečny, kterou Chris vytáhl na pódium. Pro české publikum jsou Freedom Call v současnosti vedle Helloween, Sabaton a Powerwolf jedna ze stálic, na kterou budou lidé chodit pořád dál.