S italskými pompézními válečníky Wind Rose by se v souvislosti s jejich druhým albem „Wardens Of The West Wind“ dalo odrazit od dvou jmen. Christiano Bertocchi, známý ze svého působení u Labyrinth (jako Chris Breeze) či Vision Divine, dohlížel na předchozí nahrávky Wind Rose, aby se ve chvíli, kdy se vloni uvolnilo místo u čtyř strun, stal novým basákem kapely (jak praví promo materiály, důvodem byl silný dojem, který na Christiana udělal nový materiál, a jak už se v promu nepraví asi i fakt, že Christiano zrovna nebyl zaháčkován u žádného velkého jména). Druhým jménem je pak kreslíř Felipe Machado Francho, autor obálek například pro Blind Guardian či Rhapsody Of Fire, který je podepsán pod coverem „Wardens Of The West Wind“. A právě jeho bývalí klienti jsou nejlepší orientační tabulí pro určování směru, kterým Wind Rose táhnou svojí káru. Takže předpokládám, že příznivci zpěvného, vzdušného, košatého, výpravného melodického power metalu (a obzvlášť toho tvořeného pod italskou vlajkou, okořeněného pořádnou dávkou vikingských nálad) už stříhají ušima.
Je totiž proč. Po lyrickém intru s trochou pompy Wind Rose rozehrají svůj pestře bohatýrský spektákl. V„Age Of Contens“ skvěle kooperují nadýchaně dynamické chorály s řezavým sólovým zpěvem, i přes vytrvalé a přitažlivé změny tempa i nálad skladba neztrácí svojí lehce pompézní velikost a epickou soundtrackovost. Výsledkem je sloučenina dávné melodiky Slepých strážců, zpěvnosti Týr, umírněné přímočaré agresivnosti Ensiferum (v jejich zpěvnějších partech), válečnické heroičnosti raných Turisas i lákavé symfokudrlinkovitosti Rhapsody (a jejich odštěpků).
Z těchto základních kamenů je vystavěná celá deska. Je pak pochopitelné, že pokud chtějí Wind Rose překonat svůj bombastický otvírák, musí přihodit ještě něco navíc. Daří se jim to zejména díky agresivnějšímu pojetí, skvělé gradaci, jiskřivému proplétání vokálů, živým klávesám, trošce folku i drobnému příspěvku ženského vokálu v pomalejší pasáži v „The Breed Of Durin“, i v emotivním dobrodružství „Spartacus“ (působivé „Ave Caesar, morituri te salutant…:) s ultraharmonickým křížením vokálních linek, decentními housličkami a obrazotvornou výpravností. Ovšem nadýchaný vír strhující hudby nepolevuje v žádném z nabídnutých kousků, dokonce i „flatleyovská“ kraťounká instrumentálka „The Slave And The Empire“ nedovolí atmosféře poklesnout.
Heroičnost a pompéznost. To jsou dva elementy, kterými je "Wardens Of The West Wind“ naplněné až na půdu. Ke cti Wind Rose nutno říci, že s nimi kluci umějí zacházet dostatečně šikovně, aby se nestali karikaturou výše jmenovaných kolegů, aby svou nahrávku neutopili v balastu, aby si zachovali nezbytnou energii i důraz, a chytlavými melodiemi spolehlivě zamotají příznivcům hudební epičnosti hlavu. Vlastně se tomu Bertocchimu ani nedivím.
|
