Už je to více než deset let, co se v anglickém městečku St. Albans dala dohromady čtveřice mladíků, posedlých tehdy začínajícím metalcorem, elektronikou a deskami Linkin Park. Záhy, především díky internetu, se z nich začala stávat jedna ze senzací britských ostrovů. Závratná čísla na myspace jim dopomohla k debutové desce „Take To The Skies“, která se vyhoupla na čtvrtou pozici britské hitparády a nové hvězdy byly na světě. Jejich přístup se dal tak trochu označit i jako novátorský, protože kapela v sobě míchala dusavé spodky eurodisca devadesátých let, s přetvrdými kytarami, metalcorovým řevem a místy až popovými refrény. Prostě něco, co už v té době dělali Linkin Park, ale Enter Shikari to vzali za trochu jiný konec.
Jejich další dvě desky „Common Dreads“ a „A Flesh Flood Of Colour“ jim dopomohly k tomu, že se na ně evropské publikum přestalo dívat jako na jednobitové zázraky bez názoru, ale kapela se stala respektovanou formací s velice živelnými koncerty. Navíc po posledním albu se jim začal otevírat i americký trh, takže vlastně aktuální novinka „The Mindsweep“ je pro ně křest ohněm. Jelikož spolupráce s producentem Danem Wellerem se kapele osvědčila na minulém albu, nebyl důvod nic měnit. S nahráváním Enter Shikari nijak nepospíchali, protože jsou si moc dobře vědomi, že tohle je pro ně velmi důležitá deska.
Dalo by se říct, že „The Mindsweep“ není nijak objevné album. Svůj styl Enter Shikari už definovali a teď jej jen rozvíjejí. V tomto případě to ale není úplně na škodu, protože kapela má svojský zvuk a ví, co jí sluší nejlépe. Už i posluchač ví, co čekat. Ani nijaké převratné změny nechce. Proto od úvodní „The Appeal & The Mindsweep“ jede všechno tak, jak už Enter Shikari ukázali, že to umí. Pořádně dusavý spodek doplněný agresivními kytarami a několika pěveckými polohami frontmana Rou Reynoldse, skoro až bombasticky filmové aranže, to už jsou dávno hlavní devizy kapely.
I když Enter Shikari oznamovali před vydáním desky, že tentokrát budou spíš více taneční než kytaroví, nenechte se zmást, že by se z nich stali třeba Nine Inch Nails. Ne, tady to má svůj na třech předchozích deskách stále zažitý řád. Možná i proto největšími hitovkami desky jako první dva singly „Anaesthetist“ a „The Last Garrison“, kdy kapela ukazuje, že jejich skladatelský potenciál je stále na vzestupu. Ovšem umělecký vrchol desky pak přichází s dramatickou „Myopia“, kde Reynolds ukazuje, že jako zpěvák už neuvěřitelně vyrostl a na dosah se přiblížil Chesteru Benningtonovi.
Po zajímavé „Torn Apart“, uvádějící riff, který by klidně mohl slušet raným Iron Maiden (jinak se ale jedná o skutečně taneční song) však začne řetěz trochu padat, což podtrhne bezhlavá řežba "There's A Price On Your Head", ale i závěrečný druhý díl „The Appeal & The Mindsweep“, který spíš působí jako soundtrack ke katastrofickému hollywoodskému megatrháku. Ovšem to jsou takové drobné vady na kráse. Jinak je „The Midsweep“ skutečně dobrá deska, která by Enter Shikari mohla posunout ještě dál. Našlápnuto tahle kapela mezi velikány skutečně má.
|
