Byl konec března 1977 a punková exploze v Anglii byla v plném proudu. Všechny místní tiskoviny označovaly AC/DC za punkovou formaci, protože nevěděly, kam jejich takřka nezařaditelnou muziku šoupnout. Předchozí album „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ slavilo proto úspěch nejen v rodné Austrálii, ale i ve Velké Británii, kam se jej kapela vydala propagovat. Sami AC/DC ovšem punkovou nálepku odmítají, i když hodně času tráví ve společnosti Sex Pistols. Jejich ostentativní odmítání punku ale nemělo žádný vliv na to, že právě punkové publikum dopomohlo „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ k úspěchu. Jak v Anglii, tak i v kontinentální Evropě.
Horší situace byla v Americe, tam deska nevyšla, protože ani tamní firmy si nevěděly rady, co si s ní počít. Na průlom se tam zatím čekalo. Nedá se tak úplně říct, že ten přišel s „Let There Be Rock“, ale rozhodující bylo, že tohle album ve Státech vyšlo a kapele zase o něco zvětšilo pole její působnosti. „Let There Be Rock“ je také z dnešního pohledu pro AC/DC velice důležitým albem, protože jako první přeneslo jejich nespoutanou živočišnost z pódií do drážek desky. Dnes je proto citováno jako totální klasika kapely, přestože komerční průlom přišel až o několik let později.
Produkci desky svěřili AC/DC opět ostřílené dvojici George Young – Harry Vanda, která se tentokráte postarala o čirý, průrazný zvuk, který je slyšet hned z otvíráku „Go Down“. Přestože se tahle skladba nikdy nestala koncertní tutovkou jako otvírák minulé desky, titulní „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“, rozhodně za ní nijak nezaostává a představuje tak další klasiku. Ono, popravdě řečeno, ať si vezmete jakoukoliv skladbu z této desky, nenarazíte na nic jiného než na klasiku, která tehdy přesně odrážela postoj a odhodlání AC/DC dobít svět. Můžeme sice skladby jako „Dog Eat Dog“, „Crabsody In Blue“ či „Overdose“ považovat za méně výrazné, ovšem vězte, že je to jen tím, že stojí na desce vedle takových monolitů, jako je třeba titulní „Let There Be Rock“ (hvězdná chvilka Bona Scotta) nebo „Hell Ain´t A Bad Place To Be“.
Nejvýraznější skladbou desky a jakýmsi hudebním prohlášením AC/DC se pak stala závěrečná pecka „Whole Lotta Rosie“, která je nejen nejdivočejší věcí na albu, ale dodnes samozřejmě koncertní tutovkou a počinem, který se pak objevil v repertoáru řady dalších kapel, přestože opravdovým hitem se „Whole Lotta Rosie“ nikdy nestala. Dlužno ale podotknout, že snad kromě verze od Guns n´Roses, se nikdy žádná z kapel, které tuhle skladbu hrály, svou nespoutaností k originálu ani nepřiblížila.
„Spontánnost je vlastně jenom slovo, a jestli jsme tehdy mluvili o nekompromisním rock n´rollu, mysleli jsme to vážně. Muselo to mít fakticky koule a ne jako nějaký americký rockový album, který se natáčí dva roky,“ vysvětloval producent Harry Vanda, čímž kapela odráží svůj punkový přístup k věci. Prostě čirá energie a až elektrizující síla. To všechno deska „Let There Be Rock“ má.
Navíc vznikla takřka naživo za dva týdny a to je možná důvod její neskutečné energie.
Kapela se pak vydala na další turné, tentokrát AC/DC dělali společnost Black Sabbath, což by byla za normálních okolností vražedná kombinace, ovšem Sabbati v té době nestáli za nic, protože Bill Ward se potýkal se svým alkoholismem a Ozzy Osbourne už byl mimo jakoukoliv kontrolu. Navíc i v AC/DC se začaly objevovat problémy – stále častější rozmíšky mezi Angusem a basistou Markem Evansem. „Jeden den mi zavolali Malcolm z Angusem s tím, že se chtějí zbavit Marka. Začali se s Angusem nesnášet. Pořád se sice pošťuchovali, ale nikdy to nebylo nic, co by mohlo nějak ohrozit koncert nebo Markovo působení v kapele“, vysvětluje manažer Michael Browning. Jenže tehdy se to stalo a Evans odehrál s kapelou poslední koncert 22. dubna 1977 na šňůře s Black Sabbath. Třetího května pak dostal oficiální výpověď. Začala se proto hledat náhrada. Jako první přicházel v úvahu Glenn Matlock, kterého právě z místa u Sex Pistols vystrnadil Sid Vicious.
|
