Nedá se říct, že bych byl přeborníkem na finskou A.O.R. a hardrockovou scénu. Třeba v zemi tisíců jezer tato jména okamžitě vzbudí pozdvižení, ale schválně, zkuste to sami. V první řadě Risto Tuominen. V druhé Janne ”Gekko” Granfors, Jori ”Jorge” Tojander, Tuomas Pelli. A v řadě třetí, která se netýká už pouze Finska: Dado Topic, Estef Martinez, Taage Laiho, Janne Hurme, Nils Nordling, Krister Stenbom, Timo Pelander, Jari Pailamos, Kalle Saarinen. S výjimkou Taageho Laiha pro mě neznámá sestava. Která se na první pohled tváří jako další z řady „avantasiovských“ projektů s plejádou vyhlášených pěvců. V tomto případě však vše vychází z trochu skromnějšího přístupu. Hlavní autor Ristu Tuominen napsal pár písní, při jejichž realizaci sebekriticky došel k názoru, že jeho zpěv není to pravé ořechové a tak přes sociální sítě dal dohromady třetí řadu, která mu pomohla dotáhnout debutové album „Sign Of Heart“ projektu Wake The Nations do finále.
K charakterizování toho, co se na „Sign Of Heart“ děje, postačí název úvodní písně. „Fairytale Romance“. Risto Tuominen (a s ním i Petri Kitti a Janne Hurme, kteří do košíku přihodili dva autorské příspěvky) zjevně mají rádi přátelský, jemný, pozitivní rock ve vláčném tempu, výrazné klávesy, zasněně houpavé, někdy až tanečně uvolněné melodie, uhlazený zvuk všech nástrojů a davovou (až rádiově) přístupnou neškodnost. I přes to, že se u mikrofonu protočilo celkem sedm zpěváků, deska neoplývá kdovíjakou pestrostí, takže ta decentní nálada čajů o páté je prakticky neměnná.
Decentnost a uhlazenost melodií by nebyla tím největším problémem. Horší je, že takřka všichni ti, na které se Risto obrátil o pomoc, se téhle atmosféry drží bez toho, aby z jejich (samozřejmě spolehlivě příjemného a příjemně spolehlivého) projevu lezly kdovíjak silné emoce. Není pak překvapením, že vytáhne-li v „Until The End Of Time“ souhra kytar a kláves hrst dramatičnosti, Janne Hurme do svého projevu nacpe něco emocí a slušnou porci života, nejen kytarové sólo, ale i skladba samotná je solidně vygradovaná, a krátká piánová vsuvka přidá i hladivou špetku trefné plačtivosti, že je na vrchol desky zaděláno.
Vláčná „This Feeling“ s Dado Topicem má v sobě také jiskru živočišnosti, takže její výběr na klipovku nebyl úplně od věci. A v závěrečné obyčejné „Who I Am“ pak Risto Tuominen předvede, jak na tom vlastně je se svým hlasovým fondem.
A vzhledem k (opět decentnímu a bez vypjatosti) chytlavému proplétání vokálů coby drobku odlišnosti od davu se v tom celkově poklidném uspávacím oparu alba zdá, že angažování pěveckých kolegů bylo nikoliv nutným rozmarem, který na pozvednutí kvality alba neměl zas kdovíjaký zásadní účinek.
Říčka, která si velice poklidně, harmonicky a bez většího vzruchu příjemně plyne. Písničkářská jistota bez jakéhokoliv rizika, jak ze strany muzikantů, tak pro posluchače.
|
