Přírodní zákony jsou obvykle neúprosné. Takže si to shrňme. Scorpions mají za sebou padesát let života. Byť začátky kapely pamatuje pouze kytarista Rudolf Schenker, křiklounovi Klausi Meinemu trvalo pouhých pět let, než se ke Scorpions připojil a druhý kytarista Matthias Jabs se přidal ještě o devět roků později. Jinak řečeno, železné jádro kapely netvoří žádní zajíci, kteří by měli potřebu do své novinky cpát nějakou modernu. Na druhou stranu má člověk jistotu, že vyzrálost muzikantů bude víc než dostatečná, a jakous takous záruku, že pokud tvůrčí potenciál ještě zcela nevyhasnul (jako že ne, nutno v této souvislosti zmínit i fakt, že s kapelou opět intenzivně autorsky spolupracují Mikael Nord Andersson a Martin Hansen, kteří album i produkují), bude tahle deska mít něco do sebe. Významnou skutečností je i fakt, že Scorpions mají nejen naprosto typický rukopis, ale na kontě i jedno ohlášení konce kariéry a „Return To Forever“ je prvním albem po tom „definitivním konci“. Z tohoto jasně vyplývá, že osmnáctá řadovka kapel bude očekávatelná deska bez překvapení, ve zcela typickém duchu Scorpions.
„Return To Forever“ je albem pro skalní fanoušky. Pro ty, kterým právě ta zmíněná očekávatelnost nebude vadit, kteří si vychutnají povedenější momenty a prominou ty slabší. Kterým voní typická plačtivost balad, nijak zběsilé bodání kytar (svůj nejagresivnější jed Scorpions vystříkali již v minulém století, takže i to šlo předvídat) v rockovějších kouscích, typická melodika i nezaměnitelný Meineho vokál. Pokud jsem vsázel na nějaký jazýček vah, byla to právě Klausova forma. A tak důležitá věc je, že se Scorpions nepouští do žádných složitostí (kdy to ale dělali?), takže Meine zní víc než spolehlivě a dostatečně energicky, aby snadno utáhl desku, převážně sázející na rockovou pohodu.
Nesmrtelné hity se z téhle desky narodí jen těžko. Když už bych si měl vybrat kandidáty (škrtněte ovšem pojem nesmrtelné), patřila by k nim volnější „We Built This House“ s příjemnou kytarou, hladivým vokálem, povedeně vygradovaným tanečně melodickým refrénem i měkkoulinkým kytarovým sólem (nějak mi ta skoro A.O.R. poloha kapely aktuálně hodně sedí), dojemná balada „House Of Cards“, nepostrádající napětí a atmosféru, deklarující, jak famózně si Meine umí pohrát s melancholií a emocemi, s krásným sklouznutím ve vypjatém refrénu i tolik typickými vysokými backvokály, i její finální rodná sestřička „Gypsy Life“ s vkusnou akustickou kytarou, povedená kousavá riffovka „Hard Rockin´ The Place“, či na koncerty až prvoplánovitě stavěná halekačka „Rollin´ Home“. Zbytek desky je takové (v posledních letech vlastně také víceméně typické) kvalitativní nahoru-dolu s cílem spíš si užít pohodovou muziku, než oslnit fanouška.
Pokud samotné album je pro skalní, tak přídavková část limitované edice je už jen pro ultraskalní (a do výsledného bodování není započítána tato část). Dosud jsem nikde nezaznamenal, zda má tahle deska být jen oslavou padesátin kapely nebo předzvěstí dalšího pokračování kariéry. Bráno z toho pohledu, že to může být naposled, kdy Scorpions točí desku, chápu, že chtěli udělat svým příznivcům radost a nabídnout jim maximum. Bohužel, sladká pop-rockovina „The World We Used To Know“, i naprosto neškodná „When The Truth Is A Lie“ jsou daleko za lajnou i z hlediska předchozí pohody, „Dancing With The Moonlight“ je spíš jen lehoučce přitvrzeným rockem pro dospělé a balada s akustickou kytarou „Who We Are“ je spíš než o emocích zase o pohodě.
Scorpions si zachovali (když už našli důvod k pokračování) ksicht a naplnili veškeré předpoklady. Příjemně pohodová rockovka, která sice nenadchne, ale potěší (jak říkám, veškeré předpoklady…). A řekněte sami, kdo tohle o sobě může prohlásit po padesáti letech na scéně…
|
