Toto byla vždycky kapela, která byla silně spojována s osmdesátými lety. To je pochopitelné, protože v té době, konkrétně v roce 1982, vydala svou nejslavnější desku „Toto IV“ se singly „Rosanna“ a „Africa“, tedy skladbami, které se záhy staly světovými hity a dodnes je možné je zaslechnout na nejedné rádiové stanici. Pak se ale něco zadrhlo. Kapelu opustil zpěvák Bobby Kimball a jeho následovník, dnes již zesnulý Fergie Frederiksen, v ní také moc dlouho nevydržel. Když pak přišla posila v podobě Josepha Williamse, bylo už pro Toto pozdě. I když doba ještě jejich stylu hudby, který stál někde na půli cesty mezi hitovostí Foreigner a technikou Sagy, stále ještě přála, americká mládež už měla jiné hrdiny. Vyšlo „Appetite For Destruction“ od Guns n´ Roses, které bylo špinavé a smradlavé (tedy pravý opak vymydlených Toto) a z Bay Area se ozýval nelidský thrashmetalový řev.
Pozice hlavního vokalisty byla v kapele stále nejistá. Williams zmizel a jeho party převzal jeden ze tří základních pilířů kapely, kytarista Steve Lukather (dalšími jsou klávesisté David Paich a Steve Porcaro), aby se pak na dvě alba vrátil Kimball a novinku nazpíval opět Williams. Už jste zmateni? To sice z neustálých personálních hlavotřesů být můžete, ovšem hudba, kterou Toto na své novince předkládají, zmatená není.
Je to v podstatě to, co kapela sama v roce 1978 na svém bezejmenném debutu definovala. Opět se jedná o AOR prvotřídní kvality, trochu sterilní, trochu tvářící se až moc aristokraticky, ale na druhou stranu stále hitový a zpěvný. Je až s podivem, že na novém materiálu není slyšet únava, protože přece už jen pánům (tedy kromě bubeníka Keitha Carlocka) táhne šedesátka a novinka zní skoro stejně, jako kdyby vyšla v roce 1983 po slavné „Čtyřce“.
Nejsilnější na této desce je začátek. Úvodní dvojice „Running Out Of Time“ a „Burn“ je opravdu silná, klade důraz na melodii, ale dokáže působit i razantně a když potom začne trochu docházet dech s „Holy War“ a „21st Century Blues“, vytáhne se Lukather a jeho parta s další výtečnou věcí, energickou „Orphan“. „Unknwon Soldier (For Jeffrey)“ a „The Little Things“ tepou na romantičtější strunu, aby se pak s „Chinatown“ Toto zase vrátili k ostřejšímu výrazu.
Dá se říci, že tahle deska je příjemný návrat příjemné kapely osmdesátých let. Není překvapující. Není třeskutě progresivní. To se samozřejmě čekalo, je jen příjemný. „Toto XIV“ je prostě prověřená kvalita, která se od pánů Lukathera a spol prostě čekala. Starý fanoušek zklamaný nebude, protože se mu dostane vrchovatě toho, co má od Toto rád. Alba „Kingdom Of Desire“ a „Tambu“, kde zněli rozmělněně a nebál bych se říct až podivně, už kapele odpustil a proto mu novinka bude chutnat.
|
