Ještě před pár měsíci o kapele We Are Harlot slyšel málokdo a přitom tenhle projekt existuje už od roku 2011. Hodně nahlas se o něm ale začalo mluvit až ve chvíli, kdy zpěvák Danny Worsnop zmizel z řad metalcorových hvězd Asking Alexandria, aby vzápětí vydal prohlášení, že se hodlá věnovat jen této kapele, která nemá s metalcorem prakticky nic společného. Tehdy začaly akcie We Are Harlot letět vzhůru takřka kosmickou rychlostí. Svět si uvědomil, že se jedná o superskupinu, kde kromě Worsnopa působí kytarista Jeff George, který kryl v letech 2012 a 2013 záda Sebastianu Bachovi poté, co jej opustil mladý génius Nick Sterling. Basu třímá v ruce někdejší spoluhráč Tima Tolkkiho (!) v Revolution Renaissance, Brazilec Bruno Agra a na čtveřici We Are Harlot doplňuje bubeník post-grungeových Silvertide Brian Weaver.
Tolik faktografie a teď k desce samotné. Za prvé je nutné k We Are Harlot přistupovat jako k absolutně nové kapele a ne jako k projektu zpěváka Asking Alexandria. S těmi toho tahle kapela moc společného nemá a na rovinu si je nutné říci, že je dost dobře možné, že starému příznivci Askingů, milovníkovi desek „Stand Up And Scream“ nebo „Reckless And Relentless“, může tohle album způsobit nutkání nablít plný igeliťák. Ono už něco odhalila deska „From Death To Destiny“, ale tohle je skok kupředu jako blázen. Zapomeňte na metalcore, zapomeňte na breakdowny. We Are Harlot je rokec jako blázen.
Už víme právě z poslední desky Asking Alexandria, že Worsnop je zpěvák jako hrom. Na „From Death To Destiny“ umně kombinoval metalcorový řev a klasický zpěv, který má hodně blízko právě ke zmíněnému Sebastianu Bachovi (ex-Skid Row). Tady se v podstatě jedná už jen o čistý zpěv, který naprosto dokonale ladí k práskavým riffům Jeffa Georgea. Právě tihle dva a jejich smysl pro vysokooktanový rock n´roll hrají na desce prim.
We Are Harlot jsou totiž dokonale poučeni losangeleskou ulicí osmdesátých let, cítíte z nich zápach klubů na Sunset Boulevardu, odér sotva zletilých děvek a pach kořalky. Nejsou to samozřejmě Poison, jsou to pořádně drsní rockeři, kterým není cizí ani garážová esence Motörhead. Na druhou stranu jsou ale moderní, takže od nich nečekejte žádné retro. Proto samozřejmě, sice jen ve velmi lehkých náznacích, dojde i na modernu jako v podobě screamo vsuvky ve skladbě „Denial“, která byla vybrána jako první singl (možná proto, aby se Worsnopovy příznivci hned úplně nevylekali). Ale jinak se hraje na sílu samotné písničky. A je jedno, jaké výrazové prostředky k tomu tahle čtveřice použije. Je jedno, jestli do toho řízne jako v úvodní dvojici „Dancing In Nails“ a „Dlt“, či v čistě rock n´rollové „Love For The Night“ nebo se pustí do baladických poloh v případě vynikající „Someday“ nebo se snaží znít rozjuchaně a až možná trochu křečovitě jako v „The One“.
Vždycky z toho cítíte radost z hraní a někdy až studnici nápadů.
Když tak člověk We Are Harlot poslouchá, neubrání se pocitu, že tady je prostě Worsnopovi líp. Pravděpodobně to byl asi on, který Asking Alexandria tlačil směrem k rock n´rollu a teď je otázka, jestli se jeho někdejší spoluhráči nebudou zbytečně vracet ke kořenům. A pokud ano, máme tu We Are Harlot a to je náhrada až královská. Uvidíme kam se tahle kapela bude vyvíjet. Potenciál mají silný a v kapse naprosto vynikající debut.
|
