„Je to čím dál těžší skládat a nahrávat desky. Zvlášť když mají být stejné,“ řekl s notnou dávkou ironie Malcolm Young někdy v roce 1999. To už se schylovalo k další desce a Malcolm byl plný optimismu, protože za producentským pultíkem seděl znovu jeho bratr George. Tentokrát si kapela řekla, po nešťastné spolupráci s Rickem Rubinem, že žádné externí producenty brát nebude, všechno zůstane pěkně u rodinného krbu. George už pracoval sám, protože Harry Vanda se rozhodl pro odpočinek a proto se mu Malcolm snažil pomáhat co nejvíce.
Od vydání „Ballbreaker“ uběhly už čtyři roky, když AC/DC začali natáčet další album. Mezitím samozřejmě museli absolvovat obří „Ballbreaker Tour“, vydali sbírku rarit z dob Bona Scotta „Bonfire“ a Brian Johnson si stačil zahostovat na albu „Cut The Crap“ losangeleských rockerů Jackyl, kteří bývají označováni za jednoho z nejlepších epigonů AC/DC na světě. Pak už byl čas na práci na „Stiff Upper Lip“. Stejně jako v případě „The Razors Edge“ padla volba na studio ve Vancouveru, kde kapelu také zastihla smutná zpráva o úmrtí producenta Bruce Fairbairna, který s nimi právě „The Razors Edge“ točil.
„Podle mě nejlepší rock je ten, kterej má v sobě něco z blues,“ tvrdil Angus a jedním dechem dodával, že novinka bude hodně bluesová. Takových prohlášení před skoro každou deskou jsme slyšeli už mraky, ovšem tentokrát AC/DC slovo dodrželi a v případě „Stiff Upper Lip“ předložili nejbluesovější desku své kariéry.
Začíná se sice ostře, rock n´rollově s titulní „Stiff Upper Lip“, která byla rovněž pilotním singlem a největším hitem alba, ale už od dvojky „Meltdown“ se najíždí spíše do bluesových kolejí. Jenže hned si všimnete, že už ty koleje jsou dávno projeté a jízda na nich je unavenější, než kdy dřív. Z letargie vás vytrhne ostrá „Safe In New York City“, která opisuje hitový mustr kapely. O to se pokusí i další singl „Satellite Blues“, ovšem už to trochu skřípe a nápady docházejí. Malcolm měl tedy pravdu, že skládat a točit desky je čím dál těžší.
V podstatě kromě „Stiff Upper Lip“, „Safe In New York City“ a možná tak ještě houpavé „House Of Jazz“ je těžké najít záchytné místo, všechny ostatní skladby okolo vás profrčí, aniž by zanechaly nějaký hlubší dojem. Vypadá to, že kapela si znovu vybírá tvůrčí krizi, jako v polovině osmdesátých let. Tentokrát si to ale může dovolit, protože její pozice rockových dinosaurů už je nedotknutelná a jejich novinka šplhá po hitparádových žebříčcích po celém světě až do nejvyšších pater.
Je až s podivem, jak poté obě novější desky „Rock Or Bust“ a především „Black Ice“ zní oproti „Stiff Upper Lip“ svěže, a i když z AC/DC už nikdy nebude mocně elektrizující jednotka, jako v dobách „Let There Be Rock“, energie se do jejich řad opět vrátila. Na „Stiff Upper Lip“ ovšem ještě bohužel chybí. Ale i tak tato deska nepadá do úplného průměru a dokresluje tak mozaiku kapely, která si nikdy na nic nehrála a přesto se stala jednou z největších rockových skupin všech dob.
|
