S The Poodles jsem nikdy neměl problém, ale nikdy jsem je nebral jako dostatečně zajímavou kapelu a považoval jsem je za jakousi druhou ligu na severské hair metalové scéně. Samozřejmě stylově a co se týče image to bylo vždycky všechno v pořádku, ale něco jim vždycky k těm Hardcore Superstar nebo Reckless Love chybělo. I když jejich poslední album „Tour De Force“ bylo pravděpodobně nejlepší a konečně z nich udělalo masami respektovanou kapelu, pořád tak nějak stojí mimo mě.
Na The Poodles je mi sympatické, že se kapela snaží o vývoj, i když původní podstata jejich hudby je samozřejmě zachována. A to i přesto, že je loni opustil jeden ze zakládajících členů, basista Pontus Egberg, který nastoupil do řad kapely Kinga Diamonda. „Devil In The Details“ se proto stále dá označit za hair metal, přesně takový, jako hráli už v dobách (trochu úsměvného) debutu „Metal Will Stand Tall“, ovšem na Švédech je znát posun v komponování a snaha zamířit přímo na podstatu té či oné písničky, než za každou cenu naplňovat stylovou škatulku. Někdy se to povede, jindy je to horší.
A horší je to v případě „Devil In The Details“ hned na začátku desky, protože otvírák „Before I Die“ řadím k těm nejméně povedeným skladbám na celé desce. Otvírat album tak provařeným riffem, ještě s nepěkně nabubřelou orchestrací, bych neodpustil ani mladíkům, co drhnou zrezlé struny ve sklepě v Horní Dolní, natož kapele, která se snaží působit na světové scéně. Naštěstí se jedná o jedno z mála slabších míst.
Následující „House Of Cards“ už totiž vykazuje patřičné hitové ambice, kde velice zajímavě působí kytara, která jako kdyby vypadla z období první poloviny devadesátých let, kdy se hairmetaloví desperáti jako Warrant nebo Pink Cream 69 pokoušeli trochu přičichnout k vlivům Seattlu. Potěší i následující „The Greatest“, které ukazuje The Poodles jako hbité písničkáře a celá věc má tak atmosféru U2 nebo soudobých Bon Jovi. Tady taky palec nahoru. Horší už je to s „Crack In The Wall“, kde se kapela zase uchyluje, stejně jako u otvíráku „Before I Die“, k symfonickým orchestracím, které se možná hodí do nějakého hollywoodského velkofilmu, ale rozhodně ne na desku rockové kapely.
Podobný modus operandi se pak mihne ještě v „Need To Believe“, ovšem jsou tu věci jako „Everything“, „Stop“ (sympatické harmonie jako ze šedesátých let) nebo „Life Without You“, které opět desku strhávají na pozitivní stranu.
Při závěrečném účtování novinku řadím hned vedle předloňské „Tour De Force“, čili k těm lepším zářezům jejich kariéry. Nepovedené album „Performancy“ je už tedy zapomenuto a The Poodles se ustálili na jakési stupnici kvality. Podle mého mají potenciál jít ještě dál, ale zatím ten krok v případě „Devil In The Details“ ještě neučinili. Uvidíme příště.
|
