Dlouhé tři roky francouzskému kvintetu trvalo ukutit svoji další řadovku. Připomínám, že se píše anno domini 2006, konkurence na trhu se zvětšovala každým dnem, namátkou vyberme "Rocket Ride" od německých Edguy, kteří se touto plackou definitivně vzdálili speedu, Švédi Sabaton výrazněji zalezli do posluchačských uší albem "Attero Dominatus", již přejmenovaní Taliáni Rhapsody Of Fire potěšili svět patrně nejnudnějším albem své historie "Triumph Or Agony" a do toho všeho (pro mě zcela nepochopitelně) finské obludy Lordi vyhrály Eurovizi svým megahitem „Hard Rock Halellujah“.
V táboře Fairyland zatím došlo k rozkolu zpěvačky Elisy a bubeníka/basáka Willdrice se zbytkem ansámblu, jež vyvrcholil jejich odchodem. Promptně byli nahrazeni zpěvákem Maxem Leclercqem (Magic Kingdom), basákem Thomasem Cesariem (ten s kapelou spolupracoval i dříve na jejich demu) a bicmanem Pierre-Emanulem Defrayem (aktuálně Heavenly). Tyto personální rošády ale běžný posluchač příliš nerozpozná, což je paradoxem u slavíka Maxe, který nejenže oplývá krásným lyrickým tenorem, ale i jeho hlasový témbr je velmi podobný tomu, jakým vládne odešedší Elisa.
Největším rozdílem oproti debutové desce je rozhodně zvuk. Kompozičně se stále jedná o pohádkový „überkeyboarded“ power, byť u písní samotných lze vysledovat posun hlavně ve formě větší komplikovanosti a důrazu na proměnlivější rytmiku, takže jim posluchač musí dát více času na strávení, než jak tomu bylo na poměrně přímočarém debutu. Kytarový mág Anthony Parker dostal přeci jen trošku více prostoru, a to hlavně díky tomu, že ubylo pompézních klávesových stěn. To ale neznamená, že by klapek obecně bylo méně (což megaloman Phil Giordana nejspíš ani nedokáže), jen použité nástrojové rejstříky a jejich aranžmá dávají šesti strunám lépe vyniknout. A přestože ubylo i dvojkopákových salv, tak je album celé svižnější a dočkáme se i příjemných speedových pasáží (byť celou píseň v tomto tempu zde nenalezneme, na to jsou jednotlivé položky až příliš komplikované). Divoké písně střídají klidnější, nechybí ani několik nevybočujících meziher, včetně Heroes-like intra („Endgame“) a dívčím zpěvem doprovázeného outra („Look Into Lost Years“).
Nejzdařilejší „opusy“ spatřuji spíše v druhé části alba: Desátý track „Anmorkenta“ si s tempy hraje více než bullteriér s dětskou rukou, rychlé sloky a bridge se postupně překlenou v půvabně poklidný sborový refrén, jehož tempo se na konci skladby též promění. Chybět nemohou ani kvanta všemožných kytaro/klávesových vyhrávek a sólíček, které celou skladbu velmi příjemně dobarvují. Poslední věc lze říci i o nejdelší skladbě této hudební koláže, předposlední „The Story Remains“ … a vlastně i o všech ostatních.
Zvuk je dle mého názoru suverénně největší (a vlastně i jedinou zásadní) slabinou jinak kvalitativně velmi vyrovnané desky a nedokázal jsem jej skousnout ani po tolika letech, co se vyhřívá na pultech. Oproti debutu je totiž nepochopitelně plochý, zbytečně ostrý a na mnoha místech nedává adekvátně vyniknout krásně budovaným pasážím. Když k tomu připočítáme nepěkně dřevnatě znějící „střeďák“, v celé nahrávce příliš vytažený, docházíme k názoru, že kapela nám sice naservírovala prvotřídní hudební krmi, ale nějak ji pozapomněla dochutit.
Druhé album francouzských Fairyland tak opět přináší hodinovou várku příjemné, zpěvné a melodické hudby s bohužel dosti slabou produkcí (i když kapelu pod křídla vzali Napalm Records). Pokud se ale od tohoto nešvaru dokážete oprostit, čeká vás výlet tentokráte do upadajícího království, tak poslechněte jeho vábení a vydejte se na cestu, v níž klávesová božstva dávají dobrou noc.
P. S. Ani ne rok po vydání tohoto alba z blíže neuvedených důvodů odchází čtyři pětiny kapely. Principála Philippa Giordanu tak čekají temné časy…
|
