Jak již bylo řečeno, předpokládat u Tří sester, že by novinka měla jet přesně v kolejích desky předchozí, je (respektive byla) činnost značně riziková. Ačkoliv letopočet vydání druhého alba se od prvotiny liší o pouhý rok, je „Alkáč je největší kocour aneb několik písní o lásce“, alespoň co se vývojových zvratů týká, asi nejvýraznějším zástupcem této teorie. Hlavní důvod je prostý – Tři sestry se pod vydavatelskými (a ve finále ne zrovna opěvovanými) křídly Reflexu, pod která si odskočili od Monitoru, pokusili o umění. Téměř se vytratila ta neučesaná spontánnost, živelnost a velkorysé kašlání na preciznost (hudební i zvukovou, pochopitelně vyjma rozevlátých krákorů) a nastoupila pěkně vymydlená (především zvukově) snaha o učesanou dokonalost. Dalším důvodem je kvalitativní rozkolísanost jednotlivých skladeb, potvrzující tvrzení o usazenosti osvědčených skladeb na debutu. Zachovány zůstaly charakteristické proslovy Přemka Podlahy i hlášky štamgastů, nezanedbatelnou roli hrají hostující banjo, housle i ságo, vokální zpestření namísto absentujícího Sahuly přináší rodinný klan Jandů (ve studiu hlavy rodiny nahrávka opět vznikla a studio Propast bylo nahrávacím domovem Sester skoro celou první desetiletku), i když jejich party se týkají nepříliš typické polohy Tří Sester a v tom horším případě slabších momentů alba. A i když před touhle deskou založili Tři sestry z hlediska tvůrčího jednu důležitou tradici, totiž předdeskové soustředění v Krkonoších, došlo i na vymetání šuplíků a tak se objevuje i jedna z oblíbených činností Tří sester, totiž využívání předělávek od hudebních kolegů, které v tomto kole dopadly tak nějak na půl.
Nezapomenutelných kousků na téhle desce není zas tak moc. Do té avizované uhlazenosti sice textově (i jinými vokálními projevy) nezapadá úvodní zpěvná výpůjčka (jedna z těch vydařených) od Sham 69, zde nazvaná „Pěší zóna“, ale (možná je to tím, že jde o první skladbu na desce a tudíž to může být jen šok z hodného soundu), je to jedna z věcí, kterým hodný zvuk ublížil asi nejvíc. Nejlepší charakteristiku koncertní tutovky „Ta naše rytmika“ s potrhlou staromilskou vložkou dává sám ing. Magor – „je to sice stupidní písnička, ale je při ní na koncertech legrace“ , parádní je rytmická divočina „ABCD“ s dobře nažhaveným kytarovým sólem. Pozornost si zaslouží uřvaná halekačka „Na Kovárně to je nářez“, přeslechnout se nedá svérázná adaptace Orlíkovského „Bílého jezdce“. Nejsilnější melodie, výrazná harmonika i basa, gradace, vyřvávací sborově alkoholní refrén v „Zelené“ a melancholicky hořká „Janova láska“ s posmutnělou harmonikou, coby nejsilnější kousky alba otevírají druhou (opět chmelově rozdělenou) stranu desky, na které ještě boduje parodie na Pomádu se svéráznou slovní česko-anglickou hříčkou.
Necelého půl rolu po vydání „Alkáče“ Fanánek vydal debut svého krátkodechého projektu Hagen Baden (pikantní bylo, že jej vydal Monitor, od kterého si Tři sestry vlastně jen odskočili). Hlavně díky nesmrtelnému „Průšovi“ (i když na téhle desce se těch pecek najde víc, osobně bych jako největší tutovku desky vsadil na „Ďábla“) to chvíli vypadalo na to, že by Hagen Baden mohli být pro Tři sestry dost zásadním soupeřem o příznivce. Pro personální propletenec je třeba u Hagen Baden upozornit především na hostujícího Sahulu (mimo jiné kromě zpěvu a kytary hlavní role v klipu k „Průšovi“), kytaristu Ronalda Seitla coby budoucí posilu Tří sester, sboristku Áju Sukovou, která měla dostat solidní prostor na jedné z budoucích desek a kytaristu Davida Matáska a basáka Blázna Malečka coby další propojení s Orlíkem. Ale jak se ukázalo, nakonec z konkurence nebylo nic.
Je na vás, budete-li „Alkáče“ brát jako krok zpět či jako představení jiné tváře kapely. Ve srovnání s prvotinou jasně slabší kousek, ale rozhodně ne blbá deska.
|
