Projekt Kiske & Somerville, který vznikl v hlavě prezidenta labelu Frontiers Serafina Perugina v roce 2010, vypadal na papíře velmi zajímavě. Spojení hlasů divy Amandy Somerville a legendárního dýňáka Michaela Kiskeho bylo splnění mého malého snu. Stejnojmenné album se však drželo ve striktně dané hudební cestě, ve které místo pro odbočení bohužel nebylo (mé hodnocení je 7/10). Album se tedy ve zkratce příjemně poslouchá, ale na zadek vás neposadí. O to větší je to škoda, neboť se na tomto albu nemalou měrou podílel ostřílený veterán Matt Sinner (Sinner, Primal Fear) společně s Magnusem Karlssonem (Primal Fear). Přestože se na albu nacházelo hned několik zajímavých položek, které z mého přehrávače jen tak nezmizí, tak hlavní problém dle mého tkvěl především v tom, že se jen velmi málo využil potenciál obou pěvců. Jak Michael Kiske, tak Amanda Somerville mají mnohem širší hlasové možnosti.
Letos jsme se dočkali druhé desky s názvem „City Of Heroes“ a já s napětím očekával, zda se tento "neduh" z debutu vytratí. První dva zveřejněné singly by se daly označit jako povedené, ale nepřekvapující. Titulní věc je svižná záležitost s melodickým refrénem, která sází na jistotu. Podobně to vidím i s druhou záležitostí „Walk On Water“, která nenásilně navazuje na singl z debutu „Silence“.
Prvních několik poslechů opět potvrdilo, že Matt Sinner a Magnus Karlsson mají úžasný cit pro melodii, a přestože se několik skladeb drží v kvalitativním průměru, tak hlasy obou hlavních protagonistů jejich úroveň alespoň o nějaký bodík pozvednou. Týká se to zejména skladeb „Salvation“ (Kiskeho nástup v této skladbě je excelentní!) a „Breaking Neptune“, které díky jejich hlasům dostávají úplně jiný rozměr.
Některým kouskům však ani zlato v hrdle nepomohlo. Týká se to zejména záležitostí „Ocean of Tears“ a závěrečné „Right Now“, které osobně považuji za nejslabší články desky. První zmíněná je jen tuctovou výplní a mne doslova nudí. Často přemýšlím nad tím, jak se asi samotní hudebníci cítí po závěrečném mixu svého nového alba. Nejde mi totiž na mysl, že se na albu najdou skvělé záležitosti, které album pasují do silného nadprůměru a poté se objeví skladba, která celé album posune o několik řádů níže (takový pocit mám například u posledního alba kapely Unisonic, kde první část alba nabízí jeden hit za druhým a náhle zazní věc, která celou desku degraduje).
S drtivou většinou skladeb však nemám absolutně žádný problém. Ať už se jedná o dva zmíněné singly, hard rockovou „Lights Out“, svinější "Risen Up", skvělou „dýňovinu“ „Open Your Eyes“ nebo pomalejší „After The Night Is Over“. Album se zkrátka poslouchá opravdu dobře, ale rozhodně není na první poslech. Osobně mi nějakou dobu trvalo, než jsem se do alba skutečně dostal. Po prvním poslechu jsem měl dojmy spíše rozpačité, ale každý další poslech mě přesvědčil o opaku.
Nesmím také zapomenout na zmíňku o výkonech jednotlivých hudebníků. Zejména bicí nástroje v podání naší krajanky Veroniky Lukešové jsou perfektní. Je radost poslouchat její breaky, které dokáží jednotlivé skladby vždy posunout o level výše (za vše mluví videoklip „City Of Heroes“, kde Veronika skutečně válí). Zbytek sestavy se však nenechá zahanbit.
Album "City Of Heroes" je vymazlená nahrávka, ze které je cítit, že rozhodně nevznikala pod tlakem labelu, a že si nahrávání všichni opravdu užívali (což potvrdila sama Veronika Lukešová). Všichni muzikanti zvládají své party na výbornou a jediné přání tak cílím (stejně jako u debutu) k tomu, aby se příště konečně někdo více zaměřil na vokální party Michaela a Amandy, kteří mají rozhodně na mnohem více. Je věčná škoda nevyužít toho, co tihle dva kouzelníci zvládnou.
|
