Bylo nebylo, v jednom zapadlém finském městě snil jeden chlapec o tom, že se stane nejrychlejším kytaristou na světě. V té samé místnosti byl i druhý chlapec, a ten čmáral písmenka po papírech a lezly mu z toho básně, ve kterých se vtěloval do svého imaginárního dvojníka, žijícího někde v hlubokých lesích…, zhruba v tomto neotřelém duchu vykreslují bratři Nymanové úplné začátky kapely Kouzin Bedlam, ve které (kupodivu) jeden z nich hraje na kytaru a druhý zpívá. A ať už to bylo v začátcích s touhle kapelou jakkoliv, fakt je, že jejich prvotina „Longing For The Incomplete“ je určena těm, kteří mají v oblibě hudební neotřelost, barevnost a nespoutanost.
Čemuž by sice nemuselo nasvědčovat nejen škatulkování, které Kouzin Bedlam svorně pasuje do škatulek heavy, power a progress, ale třeba ani úvod alba, ve kterém, po nic neříkajícím intru, přijdou v „The Accusation Of Job“ s energickou a příjemně nabroušenou klasickou riffovkou, decentně okořeněnou nenápadnými klapkami, postavené na dobré melodii, dynamické rytmice i přitažlivosti lehce agresivního a příjemně pružného vokálu, jedovaté recitační pasáži a solidní gradaci skladby, které ani v nejmenším nenaznačuje, že by Kouzin Bedlam měli nějak narušovat zaběhlé postupy. Podobně je na tom i následující šlapavě optimistická „Pavane For A Dead Princess“, do které na chvíli prosákne i melodika jistých příšerkových krajanů ze země tisíců jezer s výborným náladovým zvratem do jakéhosi houpavého poklidu, jenž rozčísne zpočátku nijak divoké, postupně dobře propracované kytarové sólo. Ani pomalá, líně se převalující přitažlivá melodie v „Never Come Home Again“, se silnou instrumentální pasáží (která se zdá být pro píseň ještě důležitější, než emotivně podmanivý zpěv), nijak nenaznačí jakékoliv sklony k neortodoxnosti.
Ty se projeví až v „Shadows In The Dark“, ve které Kouzim Bedlam sice nevyklouznou z rockové melodiky, ale jakýsi pseudorap docela silně zbrzdí přímočarý tah na bránu, krátký závan lehoučké diskotéky (který je kupodivu velice funkční) v úvodu skladby „Psychonaut“ je tím nejchytlavějším bodem této skladby, následný teatrálně rozmáchnutý nádech a lehká uštěkanost nemají kdovíjakou sílu a podivně neuspořádaná instrumentální pasáž dělá čest první půlce svého pojmenování, do „Oxygenu“ silně prosákne studená elektronika a vrchol podivností přinese předposlední „Crash Test“, ve kterém Kouzin Bedlam – nepochybuji že úmyslně – totálně zprasili mix a mícháním známě znějících pasáží bez ladu a skladu stvořili cosi strašně nesourodého, použitelného snad jen jako blbý bonusový vtípek.
A tak čest druhé poloviny alba zachraňuje jen poměrně nenápadná, ale o to víc soudržná a příjemně melodická „Return To The Caves“ s uřvanými sbory.
Pravým pionýrem slepých uliček byl Jára Cimrman a Kouzin Bedlam se můžou stát jeho následovníky. Pokud totiž jsou poměrně dobře identifikovatelní i ve chvílích, kdy se nesnaží být jiní, než zbytek heavy-power světa, zdá se být značně kontraproduktivní, že musí ve své hudbě nepřirozeně křížit v jejich podání ne-li rovnou nestravitelné, tak alespoň nezáživné elementy. Ale možná jsem jen stará ortodoxní konzerva, neakceptující svěží závan moderny. Tak zkuste sami a uvidíte…
|
