Třetí řadovka řeckých melodiků zaujímala v mém letošním seznamu nejočekávanějších novinek jednu z předních pozic. Emerald Sun se totiž zcela nepokrytě hlásí k nejzákladnějšímu powermetalovému odkazu, jenž zdobí ultra vlezlé melodie, refrény, popěvky, vyhrávky, sóla, zkrátka věci, které mi lezou do uší lehce jako nůž do rozměklého másla. Debutové album „Escape From Twilight“ bylo z tohoto pohledu ještě poněkud jalové (ovšem v příjemném slova smyslu), to druhé s názvem „Regeneration“ už dokázalo přinést kompaktní a v některých momentech vyloženě strhující hudební matroš. Odpověď na otázku, zda aktuální deska „Metal Dome“ bude obdobným, ne-li ještě lepším zážitkem, nebude jednoduchá, jedno je ale jisté. Album rozhodně není tak špatné, jako jeho přebal (potažmo název), který se zařadil do nekonečné linie nevkusných a vizuálně nudných powermetalových coverů (a názvů).
Start díla patří skladbě „Screamers In The Storm“. Sice jsem se tetelil radostí, když se v jejím úvodu blýskne speedmetalový kvalt, jenže tento žánr rozhodně není středobodem, ať už této inkriminované písně nebo celého alba, což definuji jako první významnější zklamání. Tím dalším je kvalitativní rozpolcenost některých skladeb. Ve "Screamers In The Storm" brzdí dobrý refrén i melodie méně zajímavé sólo. Následná položka se honosí titulním názvem, leč jejích šest minut konstantního a melodicky nijak atraktivního šlapavého rytmu je spíše ubíjejících. Poté už bude naštěstí o dost lépe.
Trojice dalších songů totiž patří rovnou na samotný vrchol celé novinky. „Black Pearl“ obsahuje opravdu nádherný chorus, čtyřka „Freedom Call“ je (na poměry kapely) nejpromyšlenější kompozicí, ve které není nouze o řadu melodických vychytávek, no a pátý zápis „Racing With Destiny“ je zase jediným čistokrevným zástupcem rychlého žánru. Speed metal šel vždy Řekům od ruky, nohou i hlasivek, jinak tomu není ani v případě této položky a je opravdu škoda, že většina hrací doby aktuální fošny tento styl víceméně ignoruje a své si odbude ve středně rychlém, maximálně svižném tempu. Situaci naštěstí zachraňují chytlavé, občas i strhující melodie, ačkoli tak veselo, jako v případě mistrovských písní „Theater Of Pain“ a „Planet Metal“ z minulé desky „Regeneration“ tentokrát není. Navíc, když už se objeví, jejich přínos často sníží méně atraktivní refrén („No More Fear“ a „Dust And Bones“). Naopak výtečný chorus obsahuje devítka „Blood Of Your Name“, jenže i u ní mi dojem cosi kazí. Tentokrát jde, věřte nebo ne, o podobnost s refrénem pecky „S.O.S“ českých Rimortis. Je to celkem určitě náhoda, která většinu posluchačů trápit nebude (obzvlášť těch zahraničních), v mých uších to ale zkrátka zní jako duplikát. Dojem ve zmíněném songu každopádně ještě slušně zvedne dynamicky hravý sólový part. Někde mezi oběma póly se pak nacházejí refrény zápisů „Legacy Of Night“ a „You Won´t Break Me Down“, přičemž opět platí, že zbytek "hudebního okolí" písní chytne dostatečně (lépe řečeno chvalitebně).
Dále zde máme duo baladických skladeb „Mere Reflection“ a „Call Of Nature“ (s hostující Liv Kristine). Obě jsou zdařilé a poslouchají se velmi libě. Je tedy nesporné, že v rámci žánru jde o velmi slušné dílo, a pokud si někdo hoví ve věcech, jež jsem uvedl v prvním odstavci, může si rovnou odškrtnout jednu z nejzdařilejších nahrávek roku. A to jsem ještě nezmínil dva velké klady. Jde o perfektní sound a hlavně zpěv Steliose „Thea“ Tsakiridese. V něm totiž kapela nalezla pravý poklad. Jeho osobité zabarvení znamená punc originality i patřičně výživný zážitek. Je to právě Theova „zásluha“, že se konečné hodnocení i přes uvedené výtky dotýká, ačkoli velmi těsně, luxusní osmičky.
|
