„Chaos, oheň, krev… řeky krve! Před dávnými časy prožívaly země, obklopující Algalord, nejhorší okamžiky své historie: hluboce opovrhované „časy temnoty“ - časy krvavých válek mezi silami Svaté aliance a pekelnou armádou bastarda, známého jako Černý král, který ve jménu Krona, krutého a starodávného boha války, překročil Temné hory s jasným cílem: dobýt Algalord, svatou citadelu, starodávnou strážkyni tajemství… tajemství svatého Smaragdového meče, mocné zbraně pozitivní síly, schopné rozhodovat o osudu válek a zajistit mír…“
… těmito slovy vtrhli před neuvěřitelnými osmnácti lety na hudební trh symfoničtí nadšenci Rhapsody. Vznikli již v roce 1993 v italském Terstu, původně pod názvem Thundercross. U zrodu kapely stál komponista, textař a kytarista, pětadvacetiletý Luca Turilli se svým kamarádem, skladatelem a klávesistou se třemi křížky na krku, Alexem Staropolim. Po úmorných, čtyři roky trvajících personálních rošádách se připojil vokalista Fabio Lione a nakonec bubeník Danielle Carbonera (ten byl však pro nedostatečné technické schopnosti odejit hned po druhé desce). Kapela následně zamířila do Německa, kde se svěřila rukám a smyslům již tehdy velmi uznávaného producenta Saschy Paetha, s nímž porodila své prvorozené dítě, album "Legendary Tales".
Rhapsody byli jedni z prvních (pro později narozené nejspíš i první), kteří úspěšně dokázali zkombinovat tři, v tu dobu poměrně nesourodé styly, kterými byly klasický power/speed metal, majestátní filmové soundtracky a vážná hudba, převážně z období baroka a klasicismu. Nutno podotknout, že inspirací těmito zdroji se výhradní autorská dvojice Turilli/Staropoli nikdy netajila a dokázala je v průběhu let velice úspěšně tavit na kvalitní a komplexní díla. Za posluchačský bonus lze považovat i to, že prvních pět placek je svázáno fantasy příběhem Lucy Turilliho o Smaragdovém meči, nikoli nepodobným Tolkienovým výtvorům (následující alba pojí jiný příběh). Na debutové desce se seznamujeme s Ledovým bojovníkem, který dostává nelehký úkol – získat legendární Smaragdový meč, někde v Okouzlujících zemích, a s jeho pomocí zastavit invazi temných sil. Pokud jste vlastníky originálních CD, najdete jednotlivé fragmenty příběhu v bookletu, kde jsou podrobně sepsány (byť samozřejmě v angličtině). Pokud ne, tak v úvodní části každé následují části seriálu naleznete souhrn děje daného CD.
Pokud bych měl po tolika letech shrnout své pocity, které provázely poslech tohoto alba za účelem sepsání seriálu, volím slovo „střízlivý“. Album jakožto celek dnes působí velmi mile, poklidně (i přesto, že velká část písní se odehrává v dosti vysokých tempech) a je radost mu věnovat svůj volný čas. Ale oproti tomu, s čím kapela přišla v následujících letech zejména po stránce orchestrální bombastičnosti a rapidního lepšení zvuku, jde o hledání místa pod metalovým sluncem. Luca Turilli se díky svým velmi vyspělým sólovým technikám a skladatelským schopnostem poměrně rychle etabloval do síně kytarových borců po bok Janiho Liimatainena, Alexi Laiha či samotného Tima Tolkkiho; o tomto faktu svědčí nejeden koncertní záznam. Zrovna tak ani jeho sólové desky sestup nastavené kvality nepřinesly.
Intro „Ira Tenax“ nás barokně vonícími tóny cemballa postupně uvede do děje, aby se následně protrhla hudební hráz a vystartovala stěžejní píseň „Warrior Of Ice“. Nástup bicích, kytarových a klávesových kil a divoký Fabiův výkřik nás ubezpečí, že jedeme maximálně melodicky. Bicman Dan se nijak nešetří, sloky se prolínají s refrény, jedna neoklasicistní vyhrávka stíhá druhou, třetí … Tady si někdo s muzikou hodně pohrál. V podobném duchu vlastně dorážíme až na konec desky (potažmo i celé diskografie). Luca s Alexem nám poprvé ukazují svoji hudební tvář. Ta se jeví být více než slastnou a jasně ukazuje, kam asi povedou další krůčky. Tah alba trošku brzdí ryze orchestrální „Forest Of Unicorns“, „Virgin Skies“ a „Echoes Of Tragedy“. I když na koncertní playlist muzikanti z tohoto alba příliš netahají, skvosty jako „Rage Of The Winter“ s naprosto geniálním sólem nebo „Land Of Immortals“ nezestárnou.
Zvukový kabátek je, hlavně díky zásluze již zmíněného Saschy Paetha, i po tolika letech poslouchatelný bez jakýchkoli zásadnějších výtek (dobře, zvuk bicích je zbytečně dřevní a "střeďák" by mohl být o něco málo stažený a lépe nazvučený) . Kapela si na ploše prvních pěti desek vybudovala poměrně svojský zvuk vyznačující se nízkým distortionem kytar, nekonečným množstvím orchestrálním linek, jež se proplétají každou nanosekundou muziky a sborovými „kozáckými“ refrény, jejichž vlezlost a patos může některým posluchačům lézt těžce na nervy, fanoušci je však zbožňují. S tímto vším koresponduje krásně kýčovitý obal s Bojovníkem a drakem.
Rhapsody zde jasně nastavili hranice, ve kterých se hodlají pohybovat další dvě dekády a na rozdíl od mnoha jiných kapel se jich za celou dobu drželi, jen někdy i s většími kvalitativními přešlapy, o nich však v dalších dílech. Skupina se debutem (a hlavně následujícím Symphony Of Enchanted Lands) velmi rychle katapultovala mezi elitu žánru. Legendary Tales zkátka přišlo ve správnou dobu a dychtivé posluchače dokázalo rozpalovat do běla.
Takže, hrdinové, pozvedněte meče, luky a kopí a vyražte do Okouzlujících zemí mezi skřety, trpaslíky a elfy. Žíznivé hrdlo svlažte medovinou z rohu jednorožce a pomozte Ledovému bojovníku najít legendární Smaragdový meč. Protože … O tomto přeci Legendární příběhy jsou.
|
