Bylo, nebylo, v jednom švédském království... Ok, přiznávám, že není zcela optimální začínat metalovou recenzi těmito slovy. Jenže co mám dělat, když mi plno skladeb této kapely zní doslova jako pohádka? Ovšem je to pohádka, která zatím nemá šťastný konec, neb Nostradameus se už delší dobu nachází v „mrtvolném“ stavu, kdy není jisté, jestli se ještě vůbec kdy dočkáme další řadovky. Naštěstí je možné daný čas využít k neustálým návratům k jedné z šesti desek, které byly nahrány mezi roky 2000 až 2009. Zejména ty první pak představují neředěnou power-speedmetalovou slast a právě ony stály u počátku rozhodnutí sepsat seriál mapující diskografickou historii této výborné party.
Pojmenován po nejslavnějším věštci naší planety, vtrhl kvartet švédských bojovníků na metalovou scénu, aby ji osvítil mimořádnou září chytlavých melodií a ovál svěžím větrem nespoutané rychlosti. Psal se rok 1998 a člověk nemusel být prorokem, aby pochopil, že se z debutové fošny „Words Of Nostradameus“, jež spatřila světlo světa o pouhé dva roky později, radostí okotí nejeden žánrový fanoušek. Stejně tak nebylo těžké odhadnout, že se muzikanti nechali inspirovat kapelou Gamma Ray, konkrétně na jednom z jejich koncertů, kde definitivně padlo rozhodnutí ubírat se podobným hudebním směrem. To vše v čirém mladistvém zápalu (nejstarší byl zpěvák a baskytarista Freddy Persson s věkem něco málo přes dvacet let), který se povedlo věrně přenést do tónů první desky. A to se vším dobrým i špatným, co k tomu patří.
Toho špatného je ovšem velmi pomálu. Jedná se zejména o menší hudební variabilitu, kdy se v téměř neustálé spídové smršti občas nedostavují dostatečně chytlavé momenty, které by celou točící se metalovou hřívu nakadeřily k rozmanitějšímu hudebnímu vzhledu. Částečně sem spadá i Freddy Persson, jehož vokální projev se vypiloval k osobitější technice až na pozdějších počinech kapely. Dokonce se mi zdá, že se na debutu snaží stylizovat do svého evidentního idolu, Kaie Hansena. Což ovšem neznamená, že Persson na prvotině nepředvedl slušný výkon. Předvedl a mně osobně budou podobně znějící typy pěvců vždy bližší, než jejich „křaplavě“ hrozící kolegové. K přijatelně jalovým položkám můžeme přičíst i obal desky, jenž mimochodem tematicky dost připomíná eponymní prvotinu Švédů The Storyteller, a to nikoli naposled. Dalším pojítkem jsou rychlé pasáže, které jsou ve své heavy-speedové dravosti velmi podobné (čti u obou kapel k uposlouchání chytlavé!). A to by bylo stran mírných záporů vše. Nyní přišel čas chválit.
Hned na první poslech potěší dobrý sound, což je ostatně aspekt, který si kapela uměla pohlídat vždy. Samozřejmě je to lehčí, když máte k dispozici studio Finnvox a tedy mistry Mikko Karmilu a Miko Jussilu, kteří se postarali o zvuk na prvních dvou zápisech Nostradamea. Do hudebního dějství samotné desky nás zve náležitě epické intro s mužskými sbory, které následně vystřídá melodický Perssonův zpěv. Připomíná to úvod kultu „Theater Of Salvation“ Němců Edguy a stejně jako v jejich případě i zde intro plní svůj účel na výbornou. Posluchač je díky němu dokonale nachystán k svižnému powermetalovému hodokvasu, jehož první chod s názvem „The Vision“ rozhodně nezklame, nicméně jako celek je spíše závdavkem k velkolepým hudebním chutím, které budou teprve následovat. V trojce „Out Of This World“ vyniknou především melodické vyhrávky, jež nastupují po refrénových partech. Sólové trylky na desítky způsobů jsou ostatně třešničkou celého díla. Ve čtyřce „Nightmare Prophecy“ nás navzdory názvu čekají nejchytlavější vokální linky. Popovou zpěvností jsou protkány i tóny následné balady „Without Your Love“. První z vrcholů celé krmě přichází s položkou „Master Of The Night“, kterou opět zdobí několikanásobné sólo, tentokrát rovnou s nádechem vrcholného neoklasicismu. V podobném duchu se odehrají i další dějství alba, a to až k vrcholu číslo dvě, závěrečné písni „One for All, All for One“. V ní si zahostoval Joacim Cans z Hammerfall, jenž dodal svůdný švih zejména refrénové části, kterou návdavkem podmalovává načechrané kytarové klenutí. Památný song a dokonalý závěr nahrávky!
 Na konec je nutné zmínit hudební vývoj kapely, v němž můžeme najít několik paralel s dalšími spolky, jako je např. Sonata Arctica či již zmínění Edguy. První alba zavánějící jistou dramaturgickou nedotažeností, již však bohatě vynahrazuje vášeň, se kterou byly desky tvořeny a v níž nebylo místo pro nějaké „umělecké" ambice.
Je to právě uvěřitelnost slyšené hudby, která se zároveň stává její nejcennější hodnotou. I Nostradameus to ve svých počátcích pálil jedna radost, aby jeho autoři – tedy v tomto případě hlavně Freddy Persson a Jake Fredén - postupně zráli k složitěji strukturované tvorbě. To ovšem ještě není případ následného alba „The Prophet Of Evil“, které může být směle označeno jako sequel dnes hodnocené fošny. Nutno dodat, že sequel velmi povedený a kvalitní.
|
