Je to téměř deset let, co jsem družinu kolem Davida DeFeise velebil za to, že dokáže dokonale skloubit bombastičnost s účelností, perfekcionalismus a smysl pro detail s vizionářstvím a dokonce jsem neváhal sejmout z trůnu v kategorii pompézní epický metal ramenaté Manowar a na trůn místo nich posadit právě Virgin Steele. V mezitím uplynulé dekádě Virgin Steele nahráli jen jedno poněkud intimnější album, takže čekání na novinku, původně nazvanou „Hymns To Damnation“, nakonec vydanou pod názvem „Nocturnes Of Hellfire & Damnation“, bylo poměrně napjaté. Virgin Steele na ní zřejmě mají – když už je jednou stopování Maiovců vyneslo na pomyslný vrchol – potřebu jít po stopách Manowar i nadále a experimentovat, i když právě za nezvyklé postupy to samozvaní králové v posledních letech schytávali ze všech stran. Takže asi nepřekvapí, že i v tomto případě je výsledek hodně rozpačitý.
Kdo ví, co vedlo Davida DeFeise k tomu, aby se tak nějak nesystematicky vracel do různých období třiatřicetileté kariéry kapely (a dokonce i mimo její koleje), k tomu, aby rezignoval na výpravnost, aby před bombastičností dal přednost skromnosti a pokusu o rockové písničkářství, k tomu, aby místo propracovanosti vsadil na strašně snadno vyčerpatelné jednoduché motivy, k tomu, aby se ze svého specifického vokálu pokusil udělat víc než plnohodnotný nástroj formou kontraproduktivního teatrálního exhibicionismu či odemotizovaného suchého vypravěčství, k tomu, aby ve čtrnácti nabídnutých skladbách servíroval impotentní hudební hmotu s jen s několika drobnými vzrušujícími výhonky. Výsledek je (buďme aspoň trochu optimisté) temnější a rozjímavější než obvykle, (buďme realisté) mnohem rozvláčnější, nevýraznější a bez potřebné šťávy, nudný, vlažný, vyčichlý, bez výraznějších nápadů… jednoduše smutný.
Nenechte se zmást úvodní peckou „Lucifer´s Hammer“. Pokud by totiž byla úvodem do rozvíjejícího se a gradujícího příběhu, asi by Virgin Steele opět zamířili k výšinám, natolik je její melodičnost a dramatičnost silná, zajímavě zní i intenzivně se propínající DeFeisovy hlasivky, které si jen decentně brnknou o nepříjemně umňoukané polohy, do kterých se pak David cpe průběžně a systematicky. Už následující „Queen Of The Dead“ dojíždí na protivný ječák, otravný refrén a jakési vzduchoprázdno, ve kterém se celkem nic moc neděje, atmosféra se nekoná, sólo nestrhne, riffování je díky své monotématičnosti rychle únavné (a tohle je charakteristika většiny předloženého menu). Paradoxem téhle desky je, že její vrchol přijde s důraznou a jedovatou „Black Sun – Black Mass“, s hodně decentními sbory a opatrnými klávesami. Jenže tohle je jeden ze songů (stejně jako již zmíněná „Královna smrti“), které David DeFeis s Edem Pursinem napsali v osmdesátých letech pro spolek Exorcist. Náladu ještě pozvednou některé z pasáží (zejména tehdy, ozve-li se piáno) v „Persephone“. A pak už je to jen boj sama se sebou, ze kterého klasičtí Virgin Steele občas vykouknou, ale strašně rychle zase zalezou do nevýrazné ulity jednoduchých motivů a plytké atmosféry. A na přitažlivosti nepřidá ani sice čistý, ale nezvykle nedůrazný a rozměklý zvuk.
Virgin Steele byli vždycky ne zcela doceněnou kapelou. S aktuálním albem, které tentokrát nepropojuje koncepční příběh, jen jakási tematická linka, vycházející z různých oblastí lidského života, tuhle pozici rozhodně nevylepší. Ani nápad udělat pro každou verzi desky jiný cover a tedy nabídnout tři různé a poměrně epické obaly nezabere, když to podstatné – tedy hudba - tentokrát nemá na co přitáhnout pozornost. Pro mě osobně zatím jedno z největších zklamání letošního roku.
|
