Jak by dopadl závodní speciál, když by vyrazil s napůl zataženou ruční brzdou? No, v běžném provozu a v konkurenci průměrného vozového parku by asi v pohodě stíhal a možná měl i navrch, na závodní dráze v porovnání s těmi nejlepšími by se na bednu asi díval pěkně z dálky. A zhruba takový pocit mám z druhého alba šenovských thrasherů Blackshard s titulem „Realms Of Blackshard“. To, co jsem u téhle party velebil u jejich čtyři roky starého debutu, totiž v první řadě skvělý a nesmírně pestrý výkon tlučmistra Jana Fikáčka, v druhé řadě barevnost ostrých kytar, jejich nesmírně chutné sólování, divoké přestřelky, šťavnaté riffování i poetické vyhrávky (a nutno podtrhnout i jiskřivou symbiózu zmíněných nástrojů), tam bych u Blackshard viděl posun k ještě větší přitažlivosti. Tam, kde jsem byl poněkud na rozpacích, i tam je určitý vývoj znát (důležitý je zejména fakt, že aktuální album zůstane zajímavé a bez významnější ztráty kytičky až do závěrečné akustické pohody „Unchangeable Me“ a přežít se dá i stereotypem lehce napadnutá „Ravage & Sear), ta zatažená ruční brzda však stále zůstává u křiklounských partů Tomáše Tomise.
Z tohoto pohledu pak asi nepřekvapí, že jednoznačně nejsilnější položkou alba je titulní instrumentálka „Realms Of Blackshard“ (škoda, že druhá instrumentálka „Public Final Void“ je v porovnání s touhle desetiminutovou parádou jen krátkým střípkem, její melodický motiv je ohromně chytlavý) vyrůstající z potemněle hutné atmosféry, vytvářenou především repetitivností motivu sekaných riffů, ze kterého vyjíždí kytarové záblesky, a výhružnou vláčností bicích, rozvíjející se prostřednictvím poklidně výpravné melodické pasáže a vrcholící postupným přitvrzováním, nabíráním na intenzitě a nekompromisním důrazným kvaltem. Pokud jsem minule žadonil o mírné zdůraznění basy, právě v tomhle kousku byl jeden z rozpaků z minulého alba definitivně setřen.
Co se týká položek, ve kterých zaznívá zpěv, je to stejně jako v kole minulém tak nějak půl na půl. Jsou místa a polohy, ve kterých Tomisův strohý vokál dokonale sedí atmosféře skladby (především melodická nářezovka „Years Of Downfall“ a následující volnější „Lay On Me All Your Sorrows“), stejně tak jsou na desce i skladby („Tyranicall Rites“, „Ouroboros“, či již zmíněná „Unchangeable Me“), kde to zadrhne víc, než je zdrávo, naštěstí nikdy natolik, aby strhující instrumentální pasáže nedokázaly udržet laťku dostatečně vysoko. Křiklounovi nelze upřít snahu o rozmanitost a různobarevnost, jen ne vždy je ten výsledek přínosem (byť třeba v „Nazariel“ mi Tomášova variabilnost chutná víc než chropot hostujícího Bilose (Malignant Tumour).
Dokážu si představit, že by Blackshard dokázali v pohodě utáhnout celé album jako čistě instrumentální záležitost. Důvtipné proplétání chytře vystavěných sól s dynamickými riffy, funkční a snadno přístupná rozmanitá členitost, razance i melodičnost skladeb a pestrost nálad (což je věc, které u thrashových spolků dávám přednost před vytrvalou destruktivní řeží a se kterou Blackshard zacházejí s citem ostřílených mistrů), která rozšířila své území i do vod lehce agresivnějších, než byla předchozí inspirace v Bay Area (byť té se Blackshard pochopitelně drží nejvíc), je největší předností téhle desky. A až se podaří dovybarvit ještě zbývající šedé kousky téhle skládačky (u mikrofonu), mohl by z toho vzniknout dokonalý obraz technicky vycizelovaného thrash metalu.
|
