Když si na obličej naplácá kapela warpaint v podobě modrých pruhů a navleče se do kiltů, čímž výrazně evokuje jistého hrdinu skotských dějin, odkud byste si tipli, že asi pochází? Když ta samá kapela používá jako výrazové prostředky dudy, flétny, housle, keltskou harfu, bouzouki a kdoví co ještě, v jakém stylovém chlívku byste je očekávali? Ale první pohled může někdy mást. Jasně, že folk metal je pro Furor Gallico tím základem, na němž se staví. Jenže jednak má tento styl různé odnože, které se tihle Italové (ha!) tu více, tu méně úspěšně pokouší vzájemně propojovat, jednak se nebojí do své hudby pustit (sice jen sporadicky, ale o to víc to pak zatahá za uši) i stylově hodně netradiční ingredience.
A tak u jejich druhého alba „Songs From The Earth“ můžete zakopnout o stopy Korpiklaani, chvíli můžete pronásledovat krajany Elvenking, náhle se můžete ocitnout v kolei s Eluveitie a možná že i v houšti mizející Ensiferum se vám podaří zahlédnout. Narazíte na atmosférické vyhrávky lidových nástrojů, stejně jako na agresivní chropot, nezapřou se keltské inspirace, no a když budete mít pocit, že vás nic nepřekvapí, vytasí se Furor Gallico se špetkou jazzového koření. Určitou nevýhodou téhle desky je fakt, že jste-li zvyklí na jasně diferencované hranice folkových odnoží - snadnou přístupnost lidových motivů, chytlavé melodie, podmanivou či vtahující atmosféru, či syrový nářez, u Furor Gallico je vše poměrně složitější a dokonce i u těch nejchytlavějších motivů chvíli trvá, než se vám zadřou pod kůži.
Ovšem ani u těch songů, kde se to podaří, si netroufnu tvrdit, že by šlo o vrchol toho, co můžete v tomhle ranku zaslechnout. Byť třeba pestré „Nemain s Breath“, kterému dominuje zvuk dud a oproti úvodní titulce má i mnohem přístupnější motiv a náladu (zejména díky divoké lidové notě), která jasně ukazuje, jak důmyslně Furor Gallico zachází s inspiracemi a je skvělé, že se jim ten pelmel nálad podaří spoutat v soudržném celku. Stejně tak pomalá „Diluvio“ si příjemně pohrává s atmosférou (v tomto ohledu jde o nejsilnější moment, ve kterém krásně čitelné lidové nástroje, melancholická vokální linka i ladná italština do sebe dokonale zapadají), ale samozřejmě v rámci toho vytrvalého křížení nálad dojde i na pomalu narůstající napětí a záblesk Elvenking. Ukázku toho, kam až Furor Gallico při občerstvování folku mohou zajít, ochutnejte ve „Squass“, putující od jazzu až do finských luhů a hájů za jistým klanem (tady je ta symbióza docela funkční), či v závěrečné „Eremita“, do které Furor Gallico zamotají jakousi prapodivnou elektroniku (a tady už to funguje daleko méně).
Tak trochu jiný folk metal? Nutno přiznat, že tihle Italové na to nejdou špatně. Vezmete-li jejich stylově vyhraněnější kolegy, tak asi každý z nich se dřív nebo později setká s tím, že mu fanoušci začnou otloukat o hlavu jistou vyčerpanost, průhlednost, či zaseknutí se ve vyjetých kolejích. A tohle asi u Furor Gallico, kteří si berou od všeho kousek a přitom do toho míchají i vlastní ksicht, nepotká. No, a když se jim na dalším albu povede zdůraznit vlastní atmosféru, přidat lidovým motivům chytlavější háčky, učinit agresivitu ještě údernější a melodie zapamatovatelnější (to především), třeba se jednou mezi metlo-kotlíkářskou elitu dostanou. Zatím je to spíš taková instantní naděje s několika silnými songy.
|
