Jako by se někde švýcarští symfosiláci Trophallaxy domákli teorie jist tuzemské psycholožky, tvrdící, že je v současné době v módě být dys-, jelikož tato diagnóza v mnohém (byť bezdůvodně) ulehčí život a dají se pod ní schovat i různé nelichotivé vlastnosti. A tak vloni, po sedmi letech fungování, hodili za hlavu celou svoji dosavadní historii, včetně dvou již vydaných alb, krapet zatřásli se sestavou, přeorientovali se na poněkud agresivnější způsob vyjádření (zejména zásluhou deathového chrčáku a drtící energie), změnili si název na Dysrider a pod touto značkou vydali album „Bury The Omen“.
Které jednoznačně charakterizovat (byť skladatelská matrice se ve velké části alba v podstatě drží jednoho základního vzoru a tak ani po několikátém poslechu není zrovna jednoduché se v jednotlivých skladbách zorientovat) může být docela obtížné, neb Dysrider chvilku nepostojí, jejich muzika je velice pestrá, variabilní, plná změn a zvratů, poskytující dostatek prostoru oběma zpěvákům i každému jednotlivému nástroji. Což zejména v případě cella (slastného zejména v odéru „čmelákoviny“ v „Against Your Hold“), na které hraje zpěvandule Joëlle Graz, dává Dysrider punc určité jedinečnosti. Pozornost na sebe okamžitě strhnou i živé bicí, jejichž energie kapelu ohromně nakopává. Dysrider umí – v celé té agresivní řeži – také velice citlivě zacházet s melodiemi, jemnou teatrálností, nádechem symfonična a změnou nálad, postavené nejen na hravých klávesách a řezavých kytarových sólech, ale zejména na kontrastu éterického poletování příjemného vokálu Joëlle (k jejímuž projevu bych měl připomínku snad jen v „Blind Avengers“, kde mírně ztratí své hlasové charisma v momentě, kdy nepoletuje ve výškách a zároveň jí ztichlá nástrojová hradba trochu nechá na holičkách) a agresivního a natlakovaného deathového chrčáku Jonathana Pelletha. Nicméně i bez tohoto vokálního spojení jsou Dysrider dostatečně barevní a silní, což deklarují v instrumentálce „Bliss In Darkness“.
„Bury The Omen“ lze rozdělit na dvě hromádky. Ta první startuje ihned po náladotvorném a krásně se rozvíjejícím intru vypalovačkou „Against Your Hold“ a vrcholí v „Story Of Power“, a je to přesně ta část, která čerpá (i přes atmosférické oživující šlahounky) především z divoké a nespoutané energie, díky které se postupně deska pomaličku slévá do nepřehlednosti.
Možná k tomu přispívá i fakt, že pokud už Dysrider propašují do svého tlaku i nějakou tu drsnou romantiku či hravost, nejsilnější momenty si vyplýtvají na začátku této sekce (rozmanitá titulní „Bury The Omen“ a „Time Of Decay“). V závěru desky jakoby Dysrider chtěli dohnat zameškané a navázat na drama a atmosféru, které rozvíjeli v intru a sáyí (toto tvrzení je relativní, oni se vážně nemají potřebu na kdovíjak dlouho zastavovat či zpomalovat, nicméně to zvolnění oproti předchozí palbě je zjevné) na klidnější náladu, propracovanost a výraznější pocitovost. V obou polohách jsou sebevědomí, nápadití, divocí a jejich kombinace agresivity a melodií neztrácí i přes bohatý pelmel nálad a děje hlavu ani patu. Možná pestřejší dramaturgie nahrávky a promíchání zmíněných hromádek by přinesla ještě větší efekt, ale už takhle vám dám záruku na to, že se s „Bury The Omen“ nudit nebudete.
|
