Kapela byla na počátku nového milénia tak produktivní, že se na předchozí album nevlezlo hned několik písní. Netrvalo to dlouho a sbírka nedokončených songů v průměrné kvalitě se následně dostala na internet a byla fanoušky pokřtěna na „Toxicity II“. SoaD se nechali slyšet, že se jednalo o materiál na třetí desku a tak ji únik na veřejnost velice mrzel. Zarputilá čtyřka tak přehrála 80% materiálu do výsledné podoby a desku pojmenovala příznačně „Steal This Album!“ Do výsledného produktu to z „Toxicity II“ nedotáhly písně „Virginity“ a „Outer Space“, zatímco kvarteto songů na uniknuvším souboru vůbec nebyla – „Fuck the System“, „Ego Brain“, „Roulette“ a „Innervision“. Celkový počet skladeb se zastavil na čísle šestnáct, což je jedna z hlavních příčin, proč se album nedostalo alespoň na dosah slavnějšímu bratříčkovi, jehož popularita stále rostla.
Počet songů je jedna věc, jejich kvalita zase druhá. Neříkám, že jsou špatné či nezáživné. Ba naopak, většina jich je zábavných a mají veškeré poznávací znaky kapely v tom nejlepším slova smyslu. Bohužel se však nemohou zbavit nálepky „Toxicity II“ v té nejexplicitnější podobě. Všechen materiál zkrátka zní tak, že se nedostal na prominentní album a hraje druhé housle. I tak je ale začátek napálený ve zběsilém stylu a po vzoru „Toxicity“ sází jednu rychlejší pecku za druhou a opět se zastaví na šestém zářezu „A.D.D“ – dle mého názoru nejlepší věcí z alba. Satirický text, jasně rozpoznatelné riffy a v neposlední řadě dokonalé vokály zkrátka souzní a vytváří spolu harmonický celek, který by slušel i na místo některé ze skladeb na „Toxicity“. Následující „Mr. Jack“ je až hypnotický a potěší zejména pěkným vokálním dvojhlasem a netradiční „I-E-A-I-A-I-O“ vzdává holt osmdesátkovému seriálu Knight Rider (jasný stadiónový refrén se naživo kapela rozhodla využít až po své pauze). Posluchač se nestačí rozkoukat a už se na něho valí další výborná věc – „Fuck the System“. Dosud velmi dobré, tucet písní uteče jako voda a stačí příjemně zabavit. Problém mám však s poslední čtveřicí skladeb.
„Ego Brain“ ani „Thetawaves“ nenabízí nic extra a plní pouze funkci vaty. To „Roulette“ už je o krapet zajímavější a „Streamline“ se může pochlubit dobře gradující strukturou s příjemně řvaným refrénem a epickým závěrem. I tak však poslední čtvrtina songů na albu dává velkou zpátečku a zbytečně narušuje plynulost desky. Z ní je patrné, že jakási pachuť z „Toxicity“ zůstala a skládání písní hlavní autorské dvojice zkrátka má své meze. Bohužel, v hitových intencích se objeví pouze stopové množství skladeb, což vysvětluje také sváteční zastoupení na koncertech. „Steal This Album!“ má dva důvody, proč se stalo černou ovcí diskografie kapely - zaprvé se album objevilo po „Toxicity“ a zadruhé se objevilo po „Toxicity“ příliš brzy.
„Steal This Album!“ bude tak napořád porovnáváno se svým slavnějším předchůdcem a i když se tato dvojice tváří jako dvojalbum, mělo se jednat o naprosto autonomní produkt bez návazností na předchozí počin. Historie už je však daná a nezmění se:
„Steal This Album!“ tak bude navždy ve stínu „Toxicity“ a tento kontext dodává recenzovanému kusu alespoň punc jedinečnosti a originality. Slyšet dříve nějakou z písní z tohoto alba na koncertech byla ryzí vzácnost, která se proměnila v obyčejnou praxi až po cca 12 letech od vydání. Pokud bychom žili ve vesmíru, který by album „Toxicity“ ignoroval a přinesl by nám pouze „Steal This Album!“, věřím, že minimálně bod navíc by si tento kousek získal. V takovém vesmíru ovšem (naštěstí) nežijeme.
|
