Začátek devadesátých let byl pro Cinderellu pravděpodobně tím vůbec nejhorším obdobím jejich kariéry. Vše začalo zklamáním z prodejnosti „Heartbreak Station“. „Někdo tenkrát řekl, že Cinderella hraje country a deska už se neprodávala. Přitom vyloženě country věc je tam jen „One For Rock And Roll“, rozčiloval se tenkrát Tom Keifer. Jenže problémy se začaly vršit. Fred Coury byl na koncertech čím dál více nespolehlivější, až jej Keifer musel, po natočení skladby „Hot And Bothered“ na soundtrack k filmu „Wayne´s World II.“ požádat, aby řady kapely opustil. Coury se hraní nevzdal a spolu se zpěvákem Stephenem Pearcym, jenž právě rozpustil Ratt, založil kapelu Arcade. Ta vydala velmi dobrou debutovou desku „Calm Before The Storm“, ovšem kariéru završila podivným experimentálním druhým albem „A/2“ v roce 1994.
Problémy ale měli i ostatní členové Cinderelly. Jeff LaBar a Eric Brittingham se stále více věnovali alkoholu, což zejména prvně jmenovaného stálo skoro zdraví a Tom Keifer zase chytil bacil do krku, což vedlo k vleklým problémům s hlasivkami. „Jednu dobu mi doktoři říkali, že už nikdy nebudu zpívat,“ vzpomíná na nešťastnou dobu zpěvák, kterému navíc tehdy ještě zemřela matka na rakovinu. Pekelné roky… A co čert nechtěl, stala se Cinderella, stejně jako její někdejší souputníci z osmdesátých let terčem posměšků nové generace rockových kapel ze Seattlu. „Těmhle grunge kašparům, se studenýma nohama v ponožkách z ovčí vlny, to natřeme silou Crüe,“ plácal si játra tehdy ve čtyřiadevadesátém Nikki Sixx z Mötley Crüe. Těmi projevy ale jen zastíral fakt, že osmdesátá léta skončila a s nimi i tehdejší hvězdy.
Jak dopadli Mötley Crüe se svým eponymním albem v roce 1994 víme. V té době, konkrétně 8. listopadu, také konečně (po dlouhých trápeních a bez bubeníka Couryho) vyšla i nová deska Cinderelly. A svět najednou už tahle hudba nezajímala. Když vyšlo „Long Cold Winter“, okamžitě byla Cinderella ve všech magazínech, na všech hudebních kanálech v televizi, všude… Když vyšla „Still Climbling“, bylo pořád ticho. Titulní stránky časopisů stále plnily fotky Kurta Cobaina s ustřelenou hlavou a ospalého Eddieho Veddera a Cinderella se svou novou deskou nikde.
Přitom „Still Climbling“ je albem nadmíru zdařilým, takřka nadčasovým, protože ani dnes, po více než dvaceti letech od vydání, nezní zapškle, staře a ošuntěle. Právě naopak. Cinderella totiž dokázala na této desce vytěžit maximum ze své současné kariéry a spojila všechny prvky, které umístila na své předchozí počiny. „Bad Attitude Shuffle“ je proto rozpumpovaný rock n´roll, jak se na otvírák sluší a patří. Má v sobě energii z „Night Songs“, ovšem je hrán s přehledem zkušených muzikantů a nadhledem chlápků, co už mají něco za sebou. Podobně jako „All Comes Down“, která má naprosto strhující riff, ovšem atmosférou (asi díky použitým dechům) se vrací spíše k „Shelter Me“ z „Heartbreak Station“.
„Talk Is Cheap“ zase spíše pošilhává po „Long Cold Winter“ (také její původní fragment zahrála Cinderella na koncertě už v roce 1987) a „Hard To Find The Words“ (věnovanou Keiferově matce) Cinderella zase uctívá své bluesové kořeny s country nádechem z „Heartbreak Station“. Právě tahle skladba je jedna z největších hitovek alba, která se nikdy hitem stát nemohla. Stejně jako následující dvojice skladeb „Blood From A Stone“ a titulní „Still Climbling“, které se dají považovat za dvě divoké karty, které Cinderella vynesla a za utajené typy celé desky. Obě skladby na první poslech mohou působit nenápadně, ovšem čím více je posloucháte, oceníte nápaditou kytarovou a klávesovou práci (v tomto případě zejména klávesy ve „Still Climbling“), jenž vystupuje na povrch až po několikerém poslechu. Možná tak jediným hlušším místem desky zůstává rychlopalná „Freewheelin´“ o které Keifer prozradil, že ležela dlouho v šuplíku, než ji vytáhl na světlo světa. Budiž, ale kdyby tam zůstala dodnes, posluchač by zase o tolik ochuzen nebyl.
„Through The Rain“, naprosto jasný hit. Tutové pokračování „Don´t Know What You Got (Till It´s Gone)“, které ale totálně zapadlo, přestože splňovalo veškeré atributy hitu, které snadno snesou i komerční rádia. Škoda, třikrát škoda… S „Easy Come Easy Go“ se Cinderella zase vrací ke svižnějšímu soundu a proto tak není náhodou, že refrén této skladby připomene slavnou „Gypsy Road“. Ovšem překvapení pak přijde s „The Road´s Still Long“. Kytaristé odloží své gibsony a chopí se zvonivých akustik a vystřihnou odpověď na úspěch Jona Bon Joviho s jeho westernovou „Blaze Of Glory“. V tomto případě se ale nejedná o bohapustou kopírku, protože Cinderella na to jde po svém a spíše než popovou stránku ukazuje tu bluesovější. Závěr desky pak obstarává stará známá „Hot And Bothered“, které zde spíše plní funkci bonusu a je také jedinou skladbou alba, kde je ke slyšení Fred Coury. O zbytek bicích partů se postaral studiový hráč Kenny Aronoff, jehož služby využívala řada umělců od B. B. Kinga a Johnnyho Cashe, přes The Rolling Stones, Roda Stewarta, Joe Cockera, Boba Dylana až k Tonymu Iommimu z Black Sabbath.
Co následovalo po vydání „Still Climbling“ patří k tomu nejsmutnějšímu v historii Cinderelly. Přes nesporné kvality, kdy se v tomto případě jedná o nebývale silnou rockovou desku, které se nebojím dát plný počet bodů, debutovala nahrávka na 178. pozici amerického žebříčku, kde se udržela jen pár dní a pak nenávratně zmizela. V jiných zemích, kromě Švýcarska, zůstala absolutně ignorována. „Still Climbling“, tak můžeme zařadit k jednomu nejnedoceněných alb celé rockové historie.
Cinderelle se ani další roky nevedlo nijak dobře, a když se v roce 1996 kapela rozpadla, nikoho to nepřekvapilo. Jenže s tím, jak odeznívala cobainománie, začaly kapely typu Cinderelly znovu vystrkovat růžky. Došlo proto i na Keiferovu partu. Do povědomí ji pak vrátil živák „Live At The Key Club“ z roku 1999. Není však náhodou, že obsahuje jen staré hity a „Still Climbling“ prakticky ignoruje. A tak je to tomu i dodnes. Cinderella po tomto debaklu už nikdy novou desku nenatočila a její tvorbu tak může suplovat jen Keiferova výborná sólovka „The Life Way Goes“ z roku 2013 a o rok mladší „One For The Road“ Jeffa LaBara.
(prezentované foto neodpovídá době vzniku alba, kapela tehdy nepořídila žadné promo fotky a proto na tomto snímku z konce devadesátých let je opět bubeník Fred Coury.)
|
