Vyprávět příběh alba „Hysteria“ není jen o slávě, jedné z nejdůležitějších desek osmdesátých let, a o penězích. Je to také příběh o bolesti, velkém přátelství a smrti. Když se budeme bavit o “Hysterii“, musíme se vrátit do roku 1983, respektive na jeho konec. Def Leppard jsou tehdy výjimečně úspěšnou kapelou. I když jim fanoušci v domácí Velké Británii neustále předhazují, že se zaprodali Americe, přece jen „Pyromanii“ vzali na milost, a i když těžiště úspěchu leží za Velkou louží, i v Anglii už s Def Leppard počítají jako s velkou a respektovanou kapelou. Sheffieldská pětice si toho náramně užívá, ovšem začíná se projevovat únava, takže kapela si v lednu 1984 dává pauzu, která by měla trvat do dubna, kdy je naplánovaný vstup do studia. Tehdy ale od producenta Mutta Langa přichází špatná zpráva. Kvůli práci na posledních deskách Cars a Foreigner si chce Lange vzít časově neohraničené volno.
Volba padla na Jima Steinmana, který je podepsán od multiplatinovým úspěchem Meata Loafa „Bat Out Of Hell“. Ovšem tahle spolupráce od začátku nefunguje a kapela pokračuje sama, jen se zvukovým inženýrem z dob „High n´Dry“ Nigelem Greenem. Album dostává pracovní název „Animal Instinct“, ale stále více se projevuje fakt, že Mutt Lange kapele hodně chybí. Nahrávání stagnuje, prakticky nic se neposouvá kupředu. Def Leppard si jsou vědomi, že očekávání po „Pyromanii“ jsou velká a že další album musí být minimálně stejně silné. Pracuje se s detaily, ale kýžený výsledek se zatím nedostavuje.
A tehdy zasahuje nemilosrdný osud. Přichází totiž 31. prosinec 1984. Den, který navždy změnil kariéru celé kapely. Rick Allen letí se svou korvetou, ve které kromě něho sedí ještě jeho holandská přítelkyně Miriam Barendsen, po sheffieldském předměstí. Bubeník ovšem nezvládne řízení, auto vletí do protisměru a prorazí zeď. Allen vylétne z auta ven, ovšem bezpečnostní pás ho táhne zpátky za levé rameno. Když na místo dorazí záchranka, odváží bubeníkovu přítelkyni v bezvědomí do nemocnice, a samotného Allena najde kousek od místa nehody a z místa, kde míval levou ruku, se mu valí potoky krve. Ani okamžitý chirurgický zákrok nebyl úspěšný a diagnóza, kterou mu tehdy lékaři oznámili, byla zdrcující. Už navždy bude mít jen jednu ruku.
Po několikaměsíční tortuře v nemocnici se Allen vrací domů a jak to vypadá, kapela je v troskách. Bubeník se ale rozhodně nechtěl vzdát a zbytku formace zavolal a oznámil, že nehodlá svůj post opustit. V Paříži pro něho firma Simmons vyvinula speciální bicí soupravu a v létě 1986 si Allen odbyl svůj návrat do světel ramp v rámci festivalu Monsters Of Rock. Ovace byly frenetické. „V Donningtonu Joe řekl něco jako: Chtěl bych vám představit mýho kámoše Ricka Allena! A všichni se mohli zbláznit! Nikdy jsem neviděl tolik rukou ve vzduchu. Jenom jsem tam seděl za bicíma a prostě jsem se z toho rozbrečel,“ popsal přijetí Allen. Britským rockovým fanouškům totiž neušel fakt, že tak mocně rozjetá kapela, jakou Def Leppard byli, udělala tak veliké kamarádské gesto a na svého bubeníka počkala i přesto, že je to mohlo zničit kariéru. V tu dobu už byl zpátky i Mutt Lange. Vypadalo to, že věci přece jen nabírají šťastnější směr.
"Z „Hysterie“ (titul „Animal Instinct“ si kapela schovala pro svou knižní biografii, pozn. aut.) bude asi nejdražší rockový album, který kdy bylo natočený,“ řekl v červenci 1987 Joe Elliott. Samotná deska pak vyšla 3. srpna a okamžitě vylétla do žebříčků. První týdny pak jasně ukázaly, že tentokrát se Def Leppard skutečně trefili do černého. „Hysteria“ se odlišuje od všeho, co do té doby tahle kapela vydala, a to byl zároveň klíč k ohromnému úspěchu, jakého se tomuto počinu dostalo. Už definitivně zmizela jakákoliv návaznost na heavymetalové začátky, Def Leppard si vytvořili svůj vlastní, do té doby neslyšený styl. Ten zaujme hned v úvodní „Women“, kde doslova v salvách vybuchují ohromně nazvučené bicí a specifický zvuk kytar dotváří pompézní dojem. Další, co praští přes uši, je posun ve výrazu zpěváka Joea Elliotta. Jeho neškolený hlas, byl dosud jaksi nevýrazný a určitě nebyl poznávacím znamením kapely. Na „Hysterii“ se to změnilo. Elliott se zdokonalil v technice, jeho výraz zhrubl a konečně dostal barvu, která patří k těm nezaměnitelným.
„Hysteria“ je také dokonalým završením procesu příklonu k mainstreamu. Mutt Lange totiž tentokrát namíchal zvuk, který snesou i parametry komerčních rádií, ovšem bez toho, aby ořezal dynamiku kytar a zbytečně vytahoval zpěv. Navíc v té době byl, zejména v Americe, na vrcholu hair metal, který k výrazu Def Leppard sedl naprosto parádně. V případě tohoto alba se kapele také podařilo dát dohromady výraznou kolekci dvanácti hitových skladeb, které mohly všechny fungovat jako samostatný singl. Proto snad neexistuje lepší příklad pompézního stadionového rocku.
Těch z „Hysterie“ nakonec vzešlo sedm (pokud nepočítáme předloni vydanou „Love And Affection“) a v podstatě vždy se jednalo o trefu do černého. Ať už to byla zmíněné „Women“, megalomanské „Rocket“ a „Pour Some Sugar On Me“, které zaujmou tisíci samplovanými vokály vršenými na sebe, střednětempé věci odkazující někam na pomezí mezi kalifornský hair metal a AOR „Animal“, „Armageddon It“ a titulní „Hysteria“ nebo pompézní baladu „Love Bites“, která se v Americe brzy po vydání stala jedničkou hitparád. Ovšem ani zbytek desky, ten jak se říká nehitový, rozhodně není k zahození. Epická „Gods Of War“ opět zaujme množstvím použitých vokálů a trojice „Don´t Shot Shotgun“, „Excitable“ a „Run Riot“ zase dokazuje, že Def Leppard nezapomněli složit i ostřejší materiál.
Úspěch byl grandiózní. V Americe deska dosáhla prvního místa hitparády a na stejnou pozici se vydrápala i v domovské Anglii. Termíny koncertů byly vyprodané na měsíce dopředu, ovšem kapelu začal obcházet strašák. Už během prvních koncertů šňůry se začaly projevovat problémy Stevea Clarka, který evidentně nezvládal svůj alkoholový návyk. Dokonce i jeho věčný parťák „flamendr“ z turné „Pyromania“ Phil Collen se už dávno rozhodl tento problém řešit, Clark se potápěl stále hlouběji. Nic nepomáhá. Neustálé domluvy, prosby, vyhrožování vyhazovem, prostě nic.
Při americké šňůře ho skoro zabila koňská dávka kořalky, když jej sebrali na ulici kdesi v Minneapolis. Nepomohlo ani léčení. Kapela mu dává nůž na krk a vybízí ho k půlroční pauze, během které se má dát dohromady.
Opět jako v případě Ricka Allena, Def Leppard čekají. Jenže tenhle příběh má mnohem smutnější konec. 8. ledna 1991 je po všem. Clarkovo chladnoucí tělo najde v jejich bytě v londýnské Chelsea jeho přítelkyně. Přivolaný lékař už jen vypsal úmrtní list, kde jako příčinu smrti stanovil vysokou dávku alkoholu, léků proti bolesti a antidepresiv.
„Stevea Clarka jsme ztratili rok předtím, než zemřel. Svět ho ztratil. Byl to ten nejpříjemnější kluk na celým světě, střízlivej nebo ne. Snažili jsme se mu pomoct, jak to jen šlo, ale ke konci už to prostě nebylo možný.“ – Joe Elliott, Kerrang! 382, 7. března 1992
|
