Jak nejčastěji o Praying Mantis hovoří všemožné rockové a metalové encyklopedie? Jako o druholigové kapele Nové vlny britského heavy metalu a jsou řazeny do jednoho šiku s takovými Tygers Of Pan Tang, Angel Witch, Tank či Satan. To je ovšem veliký omyl. Jistě Angel Witch, Tank nebo Satan jsou reprezentanty té druhé ligy Nové vlny britského heavy metalu, ovšem s nimi a vlastně ani s NWOBHM toho Praying Mantis nikdy moc společného neměli, když tedy pomineme skutečnost, že začínali také na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, chvilku u nich zpíval Paul Di´Anno, chvilku bubnoval Clive Burr a na šesti albech hrál Dennis Stratton (pro neznalé, všichni někdejší členové Iron Maiden). Samotná hudba Praying Mantis ovšem moc styčných bodů s NWOBHM nikdy neměla. Dodnes se totiž jedná spíše o klasický hard rock, který je střižený AOR a někdy i velikášskými manýry The Queen.
Praying Mantis nikdy nebyla nějak zvlášť pilná kapela. Když nebudeme počítat album „Throwing Shapes“, které vyšlo pod názvem Stratus, i když se jednalo skutečně o počin Praying Mantis, je novinka „Legacy“ jejich teprve devátou deskou. To za čtyřicet let kariéry opravdu není žádné úctyhodné číslo. Kapele možná může náležet úcta za výdrž, i když už prodělala tři rozpady, vždycky se její ústřední dvojice bratří Tina (kytara) a Chrise (baskytara) Troyových dokázala zvednout, postavit novou sestavu a natočit desku. A co víc, nikdy nešla zvlášť hluboko pod svůj zavedený standard.
A to se děje i v případě novinky „Legacy“, jdoucí ve šlépějích, které Praying Mantis znají jako své boty. Jejich hudba nehřímá, nestaví na odiv svaly, nesesílá na zem všechny rohaté. Ale opět nabízí příjemnou necelou hodinku poslechu, který není nijak náročný, nabízí kvalitní, i když samozřejmě nijak zvlášť neotřelé melodie, profesionální instrumentální přístup a velmi slušného vokalistu Johna Cuijperse. Ten je v kapele nováčkem, a když si vezmete, že jeho předchůdci po boku bratří Troyových byli třeba Bernia Shaw (dnes Uriah Heep) či Doogie White (Michael Schenker, ex-Rainbow, Yngwie Malmsteen), není jeho pozice vůbec jednoduchá. Ovšem Cuijpers situaci ustál se ctí a na „Legacy“ podává přesvědčivý výkon.
Deska má sílu zejména ve své první polovině. Úvodní trojice „Fight For Your Honour“, „The One“ a „Believable“ definuje škatulku stadionového hard rocku, takového, jaký se hrál v osmdesátých letech. Čili slušné kytarové vyhrávky, bravurní sóla podpořená klávesami a tahounský refrén, který je jako šitý na to, aby se hrál před tisícovkami diváků. Zajímavá je pak i následující „Tokyo“, která v sobě má atmosféru Dálného východu, zejména díky ústřednímu kytarovému motivu. „Better Man“ je pak klasickou powerbaladou, která má trochu potemnělou atmosféru a slušně vygradovaný refrén.
A „All I See“ zase kapelu vrací zpět ke stadionovému rocku, aby pak v „Eyes Of A Child“ kapela vytáhla až nečekaně metalové riffy a atmosféru, která evokuje epičtější chvilky Rainbow.
Ovšem s „The Runner“ jako kdyby najednou Praying Mantis začal docházet dech a nápady. Všechno najednou působí nějak mdleji oproti rozzářenému úvodu desky. Jenže, jak už jsem zmínil v úvodu této recenze, tahle kapela nikdy nešla nijak hlouběji pod nastavenou kvalitativní laťku a neděje se to ani v tomto případě. I díky tomu patří „Legacy“ k těm rozhodně lepším deskám, které v posledních letech vychází od kapel, které kdysi (byť jen okrajově) tvořili Novou vlnu britského heavy metalu.
|
