Není to tak dávno, co jsem na stránkách zinu vzýval staré časy s francouzskými Dygitals a abychom z toho staromilství nevyšli, jsou tady belgičtí Killer. Ti letos slaví své pětatřicetiny (jasně, taková ta obvyklá několikaletá pauza je i v tomto případě nezbytností, určitou pikantností je pak fakt, že ze současných členů kapely je jediným pamětníkem začátků kapely kytarista a křikloun Shorty, ale ani ten nebyl u všech reinkarnací kapely, tím hlavním hybatelem návratů byl basák Spooky, který však dal kapele před pěti lety zřejmě definitivní vale) vydáním sedmé řadovky, nazvané docela velkohubě (podle nejsilnější vyřvávací položky) „Monsters Of Rock“.
Svět Killer je úžasně jednoduchý. Jen v tom nejzákladnějším trojčlenném složení (a možná ani nebudete mít potřebu řešit, že se Shorty u mikrofonu sem tam prostřídá s basákem Jakkem, tak jsou jejich chrapláky příbuzné a muzika jednoduchá), s těmi nejjednoduššími postupy, s nekomplikovanými melodiemi, údernými vyřvávacími slogany, s jednoduchou a snadno přístupnou angličtinou, s jednoduchými texty…, jednoduše řečeno, muzika stavěná na nekomplikovanou pařbu, do které Killer dokáží ještě stále nacpat dostatek energie. Chcete-li hledat inspirační zdroje, pusťte si skladbu „Back To The Roots“, ve které vám tohle heavíkové trio v textu nejen na rovinu sdělí, z kterých pramenů se vydatně nasává, ale ještě dokonale klišovitě vystihne podstatu svého konání ( „Play it loud and play it fast, The future is the past, Running free and running wild, It's the soundtrack of my life - We go back to the roots“ ). Snad by za to stálo upřesnit, že oproti Motörhead, ke kterým bývají velmi často přirovnáváni, jsou Killer o něco klidnější, méně neurvalejší, méně špinaví a davově přístupnější.
Ze svého šlapavého rytmu Killer příliš často nevypadnou, přesto nezní stereotypně. Deska prakticky nemění náladu, postupy ani tempo, případná sóla jsou – jak jinak - nekomplikovaná a účelná. Když už na nějakou změnu dojde, může to být velice zábavné, jako třeba v neotesané speedovce „Deaf, Blind And Dumb“ (on už ten název samotný naznačuje, že nelze čekat nějakou seriózní kompozici, trochu mi z toho lezou srandisti S.D.I.), může to dodat svéráznou atmosféru, jako třeba v „Shotgun Symphony“, kde s konstatováním „it is the sound of death“ tempo skladby dokonale funebrálně zvadne, může být k pousmání, jako v neohrabané baladě „Danger Zone“ a nebo se může tvářit zcela seriózně, jako v bluesem načichlé „Making Magic“.
Stará škola se vším všudy, se zjevnou snahou pobavit a jen máloco brát vážně (možná stálo za to vzít vážně kvalitu některých skladeb a desku trochu zkrátit). Ale vždyť je to všechno jen rock´n´roll, aneb jak říkají Killer, „we-take-no-prisoners” hard rocking heavy metal!
|
