Když se v roce 2013 Jeff Hanneman odebral na „jih nebe“ a Dave Lombardo se od grupy opět vzdálil, fanouškovská základna jedné z největších thrashových kapel světa se rozdělila na dva tábory. První z nich (a jedná se hlavně o tvrdé fanouškovské jádro) začala hlásat, že se Slayery je konec a (především) Jeff Hanneman je nenahraditelným. Druhý tábor se kloní k názoru, že Slayer = (především) Kerry King a Tom Araya a je v podstatě putna, kdo s nimi bude hrát na zbývajících postech. O tom, jak to bylo s Lombardovým odchodem a o tom, jaké je King arogantní hovado, které udělalo ze Slayerů chladnokrevný byznys, se toho už popsalo mraky. Pojďme se s čistou hlavou a bez předsudků podívat na novinku "Repentless".
Slayer se až na menší experimentální výkyvy na konci minulého století stále držel svého kopyta, které mohutnou silou koplo do posluchačů ve druhé polovině 80. let, kdy byl thrash jakožto žánr na vrcholu svých sil. Proč se tedy pouštět do nějakých větších akcí, když rychlá tempa, chaotická sóla a tvrdé riffy se zlověstnými vyhrávkami chce každý posluchač zas a znova slyšet? Kerry King si umí spočítat jedna a jedna a jakožto hlavní tahoun kapely a její tvář zkrátka musí ustoupit tlaku fanoušků a naservírovat jim pod nos to, co chtějí. Pokud by si holohlavý riffař usmyslel, že natočí spolu s ostatními funkové skáčko s mrdangou a niněrou (jakože neusmyslí), tak by se tento nápad rovnal (ekonomické) sebevraždě. A to nemusíme jít ani do takových extrémů - sami víme, jak dopadlo „jiné“ album „Diabolus In Musica“.
Ještě větší problém však nastává jinde. Kapela takřka odjakživa hrála 80% koncertního setlistu songy, které napsal zesnulý Jeff Hanneman a na novém albu se kromě Kerryho Kinga nesměl nikdo jiný podílet na kytarových partech. King a Hanneman se vždy výborně doplňovali a znali limity a způsob psaní písní. Bohužel Hanneman byl tím, kdo přišel s netradičními melodiemi, kytarovými postupy a měl daleko komplexnější písničkovou strukturu, kde se střídal jeden nápad za druhým. King zjednodušeně řečeno vždy jen naházel za sebe pár riffů a přesně takto působily i první dvě zveřejněné nové věci – „Implode“ a „When Stillness Comes“. Zmíněná dvojice měla dobré momenty a pasáže, ale neseděla dohromady jako celek a působila spíš dojmem dema než kompaktních nahrávek. Vyvstává tak (pro někoho možná nemístná) otázka: nestal se Slayer svým revivalem? King očividně nemá skill napsat song, který by nesl Hannemanův rukopis a při pokusu o něj se jedná o pouhé kopírování.
King se v celé diskografii Slayerů postupně prosazoval stále více a na posledních třech albech už byl jeho příspěvek více než nadpoloviční. Přesto se slyšelo spíše na věci Hannemana („Jihad“, „Beauty Through Order“, „World Painted Blood“ atd.) Zkrátka a dobře výchozí situace pro jedenácté řadové album nebyla vůbec růžová. Za bicí soupravu se vrátil opět Paul Bostaph a na pozici druhého kytaristy zůstal z koncertních šňůr Gary Holt ze smečky Exodus, který vypomohl v sólové sekci. Výsledkem je album, které svou náladou a kvalitou připomíná nejvíce desku „Divine Intervention“, tedy omílání starých dobrých poznávacích znaků kapely. „Repentless“ začíná zostra a po intru se na nás ihned navalí svižná titulní píseň. Tom Araya řve, Paul Bostaph mlátí, Kerry King hobluje, Gary Holt sóluje. Nic, co bychom nečekali. V podobném duchu se nesou všechny skladby – tu záživnější, tu nudnější, ale vždy skrz naskrz slayerovské. Typický rukopis má jednu nevýhodu: aby bylo album kvalitní, je zapotřebí nashromáždit silný materiál a napasovat ho do svého stylu skládání muziky. Přitom se nelze vyhýbat vykrá…kopírování ať už svých vlastních postupů nebo postupů kolegů z jiných thrashových táborů. Proto se při poslechu „Repentless“ občas jde přistihnout, že některý riff či vyhrávka se až nápadně blíží něčemu jinému. Nelze se Kingovi divit – všichni fanoušci teď upírají uši už jen a pouze k němu, protože nikdo jiný než Kerry King psát písně v kapele nebude. Nakolik je to dobře nebo špatně si podle vlastně nastavených preferencí odůvodněte.
Čím nahrávka překvapila, je poměrně vysoká zapamatovatelnost refrénů. Jak titulní song tak i třeba více než rok zveřejněná „Implode“ obsahuje účelné akordy a padnoucí řev Toma Arayi. Se snůškou riffů je to už horší. Ty se na posluchače hrnou v zajetém módu a sporadicky se uloží do paměti. Skladby často vytrhávají z průměrnosti a jakéhosi továrního prefabrikátu až samotné závěry, kde se buď přidá na plynu („When Stillness Comes“) nebo se vytáhne jako eso z rukávu nějaký zajímavější riff („Take Control“). Srdíčko ovšem zaplesá u „Piano Wire“. Písně, kterou ještě složil Jeff Hanneman a při poslechu prvních tónů ihned navrátí závan starých dobrých časů někam na přelom 80. a 90. let, kdy kapele díky jejímu nezaměnitelnému stylu ležel svět u nohou. Samozřejmě není možné vědět, jak moc byla píseň upravována, ale jde z ní na hony cítit Hannemanův rukopis. Jedním z dalších neduhů alba je zvuk, který trpí nevyrovnaným mixem nástrojů. Bicí souprava často přehluší jinak řízné kytary, což je u slayerovské nahrávky poměrně dosti velký problém.
Z různých reportáží a rozhovorů je vidět, že se ztrátou Jeffa Hannemana se nejvíce pere Tom Araya. Ten se nechal slyšet, že vždy upřednostňoval Jeffovu práci před tou Kerryho. „Piano Wire“ je zářným příkladem toho, že Kerry King se může snažit, jak chce, ale Jeff Hanneman je pouze jeden a ten zkrátka Slayer svým „know how“ proslavil. „Repentless“ v sobě nese spoustu kvalitní muziky. Bezpochyby. Jen je v jednotlivostech pouhým stínem/kopírkou předešlých, z valné většiny vydařenějších, zářezů. Nejedná se o žádný průšvih, vše šlape, jak má, ale na albu není nic navíc. Chybí moment překvapení, hravost, chybí složitější písničková struktura s bohatou mezihrou, která by v sobě skrývala nějaké kulervoucí místo v podobě chytlavé vyhrávky nebo vražedného riffu. Chybí Jeff Hanneman.
|
