Kapelní vývoj byl, je a bude vždy předmětem divokých spekulací a diskuzí. Je dobře, že se kapela vyvíjí a experimentuje, nebo je nejlepší cestou hrát čtyřicet let tu samou píseň, když to fanoušky evidentně baví? Těžko říct, po zkušenostech s Metallicou z 90. let nebo s Linkin Park pět let zpátky je jasné, že z metalových kořenů může vzejít i mainstreamová hudba, která baví široké publikum napříč žánrovým spektrem. Nejaktuálnější kauzou jsou právě Bring Me The Horizon, kteří začali jako deathcorová kapela a přes metalcore a alternative metal se propracovali až k jakémusi indie elektronickému pop rocku, jemuž vévodí silné melodické linky a samply. Evidentně to cesta k úspěchu je a „That´s The Spirit“ danou evoluční cestu radikálně zakončuje.
„Sempiternal“ byl pro kapelu velký krok kupředu a na nejednom serveru se toto album dostalo až na samotný vrchol hudebního roku 2013. Záživné melodie, které se vryly pod kůži a přitom ještě dostatečně tvrdý podklad s nějakým tím breakdownem přilákal masivní vlnu nových posluchačů a zároveň uchlácholil pravověrné fandy hitovým potenciálem. Album rostlo s každým poslechem a prodalo se ho suverénně nejvíce kusů z celé diskografie britských muzikantů. „That´s The Spirit“ by mělo tedy logicky pokračovat v nastoleném trendu, což se stalo v tom nejhorším slova smyslu. Na desce není žádné tvrdé místo, žádný breakdown, žádné pořádné hrábnutí do strun… Kompletní obsah „That´s The Spirit“ míří do rádií a k mladým lidem odkojeným na MTV a podobných veselých pořadech. Nenechte se zmást výkřiky kapely o metalových inspiracích, posouvání hranic a dalších marketingových prohlášeních. Spíše to vypadá, že někomu sláva stoupla do hlavy a snaží se na tom co nejrychleji vydělat, dokud je v kurzu. Takhle by to ale nešlo.
Přehršel elektroniky a melodiky je nakonec to poslední, co bych novince vytknul. Na minulém albu BMTH ukázali, že to spojit s riffy a breakdowny jde. Vzniklo tak několik velmi silných skladeb s ultimátními refrény a výbornou atmosférou. Největším průserem na „That´s The Spirit“ je to, že kapela absolutně rezignovala na své skladatelské schopnosti a v totálně nudném balení hází songy jeden za druhým…až vlastně skončí album. Naprosté odměkčení a líznutí popových/disko vod kapele nesluší. Už úvodní „Doomed“ připomíná v mnoha polohách, a to dámy a pánové nekecám, Justina Biebera. Najednou mi spadla brada a beze srandy jsem se sám sebe ptal: „To ti kluci myslí vážně?“ Nezbláznili se?“ Následující „Happy Song“ trochu kapele napravuje reputaci a, jak jsem později zjistil, jednalo se o nejtvrdší (!) příspěvek na novém albu. Zbytek desky už jen tak propluje sluchovody, ještě malinký náznak jiskry nese i další zprofanovaný song „Drown“, který se může chlubit návykovým refrénem a vhodnými samply, tvořícími nadpozemskou náladu celého songu.
Říká se, že změna je život. Tahle změna je ovšem léčba šokem a plivnutím do tváře všem fanouškům z počátku kapely. Přeju těm namalovaným patnáctkám v růžových tričkách v předních řadách, aby jim jejich miláčci zahráli jakýkoliv song z prvního řadového alba. Už vidíte ty protáhlé tváře a děs v očích (za předpokladu, že jim ty riffy neurvou hlavu)? K nezaplacení! BMTH už (death/metal)corovou kapelou nejsou ani náhodou. Přitom se nejedná o menší ústupek, jaký udělali např. Bullet For My Valentine nebo Avenged Sevenfold, ale o pořádný krok vedle. Kapela nyní zní v lepším případě jako mix Muse, 30 Seconds to Mars a novodobých Linkin Park. V tom horším případě musím zase zmínit kanadskou popovou hvězdu z předchozího odstavce. Abych to shrnul jednou větou: hudba na albu je asi tak záživná jako její přebal. Paradoxem je, že prodejní čísla zase poletí nahoru a mě nezbyde nic jiného, než tuhle popovou plytkost nemilosrdně ignorovat.
|
