Takže The Libertines jsou definitivně zpět. K tomu kroku už se chystali v roce 2010, ale tehdy se jednalo jen o krátkodobou epizodku. Tentokrát je všechno jinak, protože po jedenácti letech vyšla deska „Anthem For Doomed Youth“. Nikdo v ní nedoufal, nikdo jí nečekal poté, co kapelu kvůli svému nevyzpytatelnému chování kapelu v roce 2004 rozmetal její frontman Pete Doherty na kusy a postavil si rovněž úspěšnou formaci Babyshambles, jejíž výraz není příliš vzdálen od toho, jakým se na svých albech prezentují právě The Libertines. Tentokrát se ale excentrický feťák Doherty vrací pod starou osvědčenou značkou a samozřejmě mu sekunduje i druhý nejdůležitější člen kapely Carl Barat.
Na britských ostrovech je návrat The Libertines událost sezóny, protože už první, třináct let stará deska „Up The Bracket“ dosáhla zlatého ocenění a její bezejmenný následovník byl dokonce platinový. The Libertines se začalo říkal „noví The Clash“, což ještě podpořil fakt, že někdejší kytarista The Clash Mick Jones se jako producent podepsal pod obě alba. Na novince „Anthem Of Doomed Youth“ však chybí. To je ale jen jeden z mála rozdílů, který by novinku odlišoval od předchozí tvorby.
Jinak se začíná tam, kde album „The Libertines“ v roce 2004 skončilo. The Libertines na to jdou opatrně, nikam se neženou, nijak se neexperimentuje. To ostatně ukázal i singl „Gunga Din“, který vyšel už v polovině července a jenž je pochopitelně jednou z nejvýraznějších položek alba. Zaručuje proto i s úvodní „Barbarians“ vcelku silný začátek desky. Nápady ale pak dojdou docela rychle a nejhůř je kolem středu desky, kde je sice vcelku slušná balada „You´re My Waterloo“, ale také prázdné a bezradné kompozice jako „Belly Of The Beast“ a „Iceman“, které ukazují, že i tak silná skladatelská dvojice jako je Doherty a Barat, má někdy hodně slabé chvilky.
Ty naštěstí netrvají po celou dobu alba a od skladby „Heart Of The Matter“ jsou The Libertines jako pokropeni živou vodou. Najednou jsou opět plni energie a dovolí si riffovat ve „Fury Of Chonburi“ nebo vytvořit zádumčivou atmosféru, podobnou té, jaká je typická pro Manic Street Preachers, v „The Milkman´s Horse“. Album pak graduje ve výtečné „Glasgow Coma Scale Blues“, kterou uvede chaotický punkový riff, který byl typický třeba pro takové The Stooges na slavném albu „Raw Power“. Znovu se zde projevuje charisma ústřední skladatelské dvojice, která v případě tohoto kousku dodala jednu z nejlepších skladeb své kariéry.
Ovšem jinak je „Anthem Of Doomed Youth“ trochu slabším albem, než se obecně čekalo. Má velké výkyvy, když v jednu chvíli je cítit kompoziční bezradnost, jinde to až takřka geniálně jiskří. Na masově očekávanou comebackovou desku je tady poměrně málo nosných nápadů, které kdysi z The Libertines udělali skutečně velkou kapelu. Jistě, novinka je nadprůměrným dílem, ale člověk se nemůže ubránit pocitu, že se přece jen čekalo o trochu více.
|
