Nic není stálé. Pokud se týká všeobecné pomíjivosti, s tím člověk mnoho nenadělá, na co může mít vliv, jsou sociální vztahy a podobné věci. Jak ale dobře víme, také v tomto ohledu je druh homo sapiens většinou bezradný a selhávající. Hroutí se manželství i zdánlivě nerozlučná přátelství. Jako třeba to mezi Dave Paddenem a Jeffem Watersem z thrashmetalové úderky Annihilator. Po dlouholeté a dobře fungující spolupráci se pánové loni poškorpili, Dave zamával krvavým šátkem na rozloučenou a nechal Jeffa napospas osudu. Jelikož ale Waters všechno před více než dvaceti lety založil, moc ho to nerozhodilo, opět si stoupnul za mikrofon a nazpíval zbrusu novou devítku svých vlastních skladeb.
A výsledek není ani špatný, ani extra dobrý. Jeff má pořád skvělé hlasivky a navíc mu nechybí talent k napsání chytlavých riffů a nápaditých hudebních motivů, méně schopný je v komplexní dramaturgii, kdy se mu příliš nedaří seskládat vše dohromady tak, aby i výsledný song oplýval podobnou atraktivností a přitažlivostí. Každá z nových skladeb něčím zaujme, ale ani jedna posluchače nepoloží na lopatky. Nejblíže k tomu má druhá položka „My Revenge“, kdyby ovšem nebylo jednoho zásadního problému, jenž tíží její tóny jako koule vězeňskou končetinu. Jde totiž o prachsprostou krádež.
Nejsvůdnější, nejparádnější a nejvíce drtivý moment alba „Suicidal Society“ totiž vytvořila Metallica v roce 1986. Píseň se jmenovala „Damage Inc.“ a Jeff Waters z ní v „My Revenge“ kopíruje nejen základní riff, ale i slokové frázování páně Hetfielda. Amatérskou detektivní dedukcí můžeme dojít k několika závěrům. Prvním je, že "obviněný" danou skladbu nezná a není si ničeho vědom. Druhým může být doufání, že si toho nikdo nevšimne a on bude obdivován za úžasný nápad (viz několik zahraničních recenzí, kde si této skutečnosti nikdo nevšiml a Jeff je obdivován za úžasný nápad). Nebo snad jde o jakousi neumětelsky zakódovanou poctu a pozdrav nejslavnější metalové kapele světa? Ať je to, jak chce, ani jeden ze scénářů nepřidává Jeffovi plusové body. Přitom zdaleka nejde o ojedinělý „steal“ aktuální fošny Annihilatoru.
 Ačkoli pro další inspiraci už bylo saháno pouze do vlastních šuplíků. Ve čtyřce „Creepin´Again“ se nám tak připomene album „Metal“, v sedmičce „Break, Enter“ se vrátíme až na samý počátek k legendární fošně „Alice In Hell“. Osobitěji působí např. úvodní titulka (a klip), která slušně odsýpá, ačkoli mi méně voní groovy hrátky, které si kapela v posledních letech oblíbila a nic na tom nemění ani Jeffovo autorské osiření.
Naštěstí nevymizel melodický element, který v menší či větší míře vykoukne v každé kompozici (nejčastěji v hravě vystavěných sólech), přičemž ji tím mnohdy posune k rockové pohodě a přístupnosti. Nejvíce pak v polobaladických opusech „Snap“ s chytlavými sborovými zpěvy v úvodu a v závěrečné, částečně akustické a příjemně náladotvorné skladbě „Every Minute“. V ní mimochodem zazní slova „I can´t believe this is the end“, což je přesně to, co mi vytanulo na mysli po jejím dohrání. Tohle že je všechno? Pár průměrných a pár lepších písní, jejichž líbivost však snižuje opakování starých postupů. Patnácté studiové album Annihilatoru jistě není špatné (nesmíme opomenout dokonalý zvuk z ottawského studia Watersound), zároveň však nenabízí mnoho významnějších důvodů k opětovnému spuštění tlačítka „play“. Jakoby mu chyběla vnitřní integrita a hudební duše. Paddenova nepřítomnost je tak možná citelnější, nežli by si byl ochoten Waters připustit.
|
