Pozice desky „Higher Truth“ je pořádně těžká. Jejím prostřednictvím si totiž Chris Cornell musí vylepšit reputaci, kterou si totálně pokazil na svém posledním sólovém albu, ostudném počinu „Scream“, kde se tento frontman slavné grungeové ikony Soundgarden vrhl směrem k diskotékovým a popovým vodám. A co hůř, kde mu naprosto chyběli nosné nápady a dobré skladby. I když „Scream“ nebyla až takovým komerčním propadákem, jak by se čekalo a jak by si zasloužila, pamětníci starých Soundgarden kvůli ní budou už navždy na Cornella koukat tak trochu skrz prsty, přestože od té doby už vyšla slušná comebacková deska Soundgarden „King Animal“.
V podstatě se dá říct, že Cornellova sólová kariéra měla v uplynulých letech sestupný charakter. Jeho vlastní debut s albem „Euphoria Morning“ se nadmíru povedl, protože přinesl vyrovnanou kolekci silných rockových skladeb, které představily Cornella v trochu jiném světle, přímočařejším a melodičtějším, než v jakém jej fanoušci znali do té doby v čele Soundgarden. Jenže sólová tvorba pak musela stranou, protože Cornell obsadil post frontmana v kapele Audioslave, kterou si založili bývalí členové Rage Against The Machine, když se rozkmotřili se zpěvákem Zackem De La Rochou. Po šesti letech a třech úspěšných albech byl ale konec a Cornell to zkusil znovu sólo. Jeho dvojka „Carry On“ už ale byla slabým odvarem „Euphoria Morning“, ale rozhodně ještě ne úplným průserem, kterým se stala jeho spolupráce s rapperem Timbalandem na desce „Scream“.
Teď je tu Cornell sólově počtvrté, i když paralelně se svou sólovkou připravuje novou desku se Soundgarden. Potěšující na „Higher Truth“ je, že se podobný přešlap jako „Scream“ neopakuje. Cornell se na novince situoval do role písničkáře, kdy samozřejmě nezapomíná na své předchozí počiny (zejména se obrací k „Euphoria Morning“), ale čím dál více připomíná například Bruce Springsteena. Prostě chlápek s kytarou, který vypráví své příběhy.
Deska startuje výborně se singlovou „Nearly Forgot My Broken Heart“ a pravděpodobně nejlepší skladbou celé kolekce „Dead Wishes“ (Cornellův přednes v refrénu je strhující). Cornell předkládá výborné kytarové harmonie, na které roubuje silné, vydařené refrény a nad vším samozřejmě ční jeho silný, nezaměnitelný hlas. Album ale brzxy začne ztrácet energii. Přestože Cornellovi to zpívá náramně, nevyžije s tím po celou stopáž. Vzal si totiž moc velké sousto, když se rozhodl postavit drtivou většinu celé kolekce jen na svém hlasu a akustické kytaře.
Aby nedošlo k omylu, rozhodně nechci říct, že by tady byly špatné skladby, to ani náhodou, protože takové „Before We Dissapear“ nebo „Murdered In Blue Skies“ jsou silné kousky a výraznými refrény, jen prostě deska začne s postupující stopáží dost nudit. A to nezmění (spíše naopak) závěrečný kousek „Our Time In Universe“, který se konceptu desky vymyká a bohužel spíše míří k minulému albu.
Když tak „Higher Truth“ poslouchám, napadá mě srovnání s nedávnou sólovkou Mikea Trampa „Nomad“. Přestože toho v minulosti oba moc společného neměli (pro neznalé, Mike Tramp je frontmanem zaniklé hairmetalové formace White Lion, která slavila nemalé úspěchy v osmdesátých letech), jejich současná tvorba směřuje do podobných vod písničkářství. Při poslechu „Nomada“ a „Higher Truth“ to u mě vyhrává Tramp, protože je rozmanitější a variabilnější a nepotřebuje k tomu mít v zádech ostřílené producentské eso Brandona O´Briena. A to rozhodně neříkám proto, že je mi bližší „Pride“ od Bilého lva než soundgardenovská „Superunknown“. Ale důležité je, že škody napáchané Cornellovým minulým albem jsou odčiněné.
|
