Kdeže nu-metalové sněhy jsou… Móda těchto kapel už dávno odezněla, hitparádové otěže převzali jiní… Co se ale stalo s tou nepřebernou hordou formací, které na přelomu tisíciletí dominovaly napříč hitparádami? Odpověď by na to mohla dát i aktuální deska někdejších černých koňů žánru, atlantských Sevendust, kteří své hvězdné chvíle zažili na samém konci devadesátých let. To jejich debut dostal zlaté ocenění ve Spojených státech, jejich následující magnum opus „Home“ si vedl ještě lépe a Sevendust to dotáhli až na devatenáctou pozici oficiální americké hitparády. Jenže pak se jejich pozice začala trochu hroutit s dalšími deskami, které už nedosahovaly kvalitativní úrovně „Home“ a za hitparádové úspěchy může tahle kapela vděčit své houževnatosti se kterou, ať už na samostatných koncertech nebo v rámci Crüe festů, křižují Spojené státy.
A jak to hudebně vypadá se Sevendust v roce 2015? Asi jako s většinou někdejších nu-metalových souborů. Na ten původní nu-metal se takřka rezignovalo, naroubovaly se líbivější melodie, ubralo se agresivity a všechno se naředilo, aby to bylo snesitelné pro rádia. Co tedy z toho může vzniknout... Moderní americký rock/metal, nijak zvlášť zajímavý, instrumentálně úsporný a produkčně ošetřený. V podstatě zapadající do přesně vykované formulky, kde nic nepřečuhuje, nic do předem jasných mantinelů neschází.
Od úvodní „Thank You“ sice slyšíme klasické střídání nařvaných slok a melodických refrénů, ale prostě se nějak nejde a nejde zbavit pocitu, že je to hnané trochu přes závit a někdejší energie, která tryskala například z „Home“ je dávno tatam. Ono se ale není ani čemu divit, protože nu-metalové hřiště je hodně úzké a když z něho někdo chce vybočit, už to nezní dravě a energicky. A to je případ i téhle desky, která by chtěla být stejně kvalitní jako počiny ze začátku kariéry, ale zoufale jí to nejde. Nápady docházejí, a proto se přistupuje k recyklaci minulosti, což ale nebývá dobrým směrem pro jakékoliv nové album.
Samozřejmě dalším kamenem úrazu „Kill The Flaw“ jsou balady, ale to už u někdejších nu-metalových kapel bývá standardní problém. Proto když dojde na „Letters“ nebo „Chop“, změní se absolutně vyznění a med odkapává z každého tónu. Navíc slyšíte stokrát omšelá klišé, melodie, které v minulosti použili třeba Papa Roach… Navíc i zvukově deska působí nevyrovnaně, nazvučení bicích v úvodní „Thank You“ mi přijde dosti nešťastné, což se ale v dalších skladbách trochu srovná.
Abych byl upřímný, „Kill The Flaw“ není neposlouchatelná hrůza. Vyslechnout do konce se to dá, ale v podstatě vám to nic moc nedá. Proto když Sevendust, tak nějaké z jejich prvních tří alb, která byla sice v době svého vzniku trendová, ale nepostrádala energii, narozdíl od současné tvorby. Může se nabízet paralela s Disturbed, kteří také nedávno vydali svou novou desku, protože obě kapely pochází ze stejného hnízda a začínali prakticky na tom samém. Jenže Disturbed svou transformaci v normální rock/metalovou kapelu zvládli mnohem líp a jejich současná tvorba je kvalitnější než ta pánů ze Sevendust.
|
