Je jen málo kapel, které svůj kredit zdevalvovali během let takovým způsobem jako Queensrÿche. Jak to ale vypadá, jejich fanoušci byli trpěliví, a když se kapela rozešla se zpěvákem Geoffem Tatem, jehož nahradil někdejším frontmanem Crimson Glory Todd LaTorre, a na dva roky staré desce „Queensrÿche“ se kajícně vrátila ke starému stylu, vypadá to, že je všechno odpuštěno. Sice už nikdy nebudou Queensrÿche tím, co byli před dvaceti lety, než tehdejší tahouni Geoff Tate a kytarista Chris DeGarmo naprosto změnili skladatelský rukopis a z Queensrÿche v průběhu let udělali (DeGarmo ani tolik ne, protože odešel ještě na konci devadesátých let) jakéhosi bastarda, tvořícího rádobymoderní metalovou hudbu s příchutí odlidštěné elektroniky a různých výletů do jiných hudebních světů, ale zdá se, že předposlední album jim pomohlo částečně vrátit ztracenou tvář.
O to se snaží i novinka „Condition Hüman“. Jistě, že žádné ocenění MTV Video Music Awards nebo nominace na Grammy za skladbu „Silent Lucidity“, z toho nekouká, na druhou stranu ostuda, kterou si kapela vysloužila za takové desky jako „Take Cover“ nebo „American Soldier“ už vůbec ne. Od „Condition Hüman“ víte, co čekat. S odchodem (vyhazovem?) Tatea nabrala kapela ostrý kurz směrem zpátky do osmdesátých let, ve snaze zachránit zbytky toho, co se ještě zachránit dá.
Proto novinka zní, jako kdyby vyšla v roce 1989, někde mezi „Operation: Mindcrime“ a „Empire“, i když samozřejmě úrovně ani jednoho z těchto děl nedosahuje. Dá se říci, že tohle je deska plná slušného heavy metalu, který sem tam pošilhává po progresivnějších postupech, které sami Queensrÿche v osmdesátých letech vylezli. Na „Condition Hüman“ totiž není ani zbla nového, něčeho, o čem by si posluchač mohl říct: “Hergot, tak tohle jsem tedy nečekal…“ A i když deska nestartuje zrovna nejlépe s odrhovačkou „Arrow Of Time“ a následující „Guardian“ s protivně vlezlým refrénem, vše se brzy usadí a když doposlechnete závěrečnou, titulní „Condition Hüman“, dojdete k názoru, že Queensrÿche rozhodně špatné album nenahráli. A že to umí…
Proč jsem tak sepsul začátek desky? Rozhodně proto, že síla Queensrÿche nikdy nespočívala v rychlých skladbách, které by se dotýkaly snad až powermetalového hájemství, ale ve vzdušných kompozicích, kde si dokáží pohrávat s náladami a tvrdé riffy střídají klidnými pasážemi, někdy až s pinkfloydovskou melancholií. Proto také při svých vystoupeních na různých festivalech zůstávají koncerty Queensrÿche trochu za očekávaním, ale to jen tak mimochodem. Těch klidnějších, emotivnějších kompozic, se nakonec posluchači na „Condition Hüman“ přece jen dostane. Musí si ale počkat až do páté „Selfish Lives“, kde v podstatě by mohla celá deska začínat. V tu chvíli vnímáte LaTorreho hlas mnohem lépe, než v uječených polohách v „Arrow Of Time“. V tu chvíli si všimnete velké podoby LaTorreho projevu s Tateovým vokálem, i když novic za mikrofonem nedisponuje takovou pestrou škálou emocí v hlase, určitě je to dost možná ta nejlepší náhrada za původního pěvce.
Album od „Selfish Lives“ graduje a na vrchol se dostane s hitovou „Bulletproof“, následující riffovou „Hourglass“ a s křehkou artrockovou baladou „Just Us“. Tady, v těchto okamžicích jsou to ti Queensrÿche, které chtějí slyšet fanoušci „Operation: Mindcrime“ a „Empire“. Ti určitě ocení i závěrečnou, výpravnou titulní věc, kterou uvede emotivní minutovka „The Aftermath“. Tady se dá mluvit o progresivním rocku nebo metalu, se kterým byla vždycky tahle kapela spojována.
Ovšem progrese znamená pokrok. A ten tady nespatřuji ani v nejmenším. Vypadá to, jako kdyby Queensrÿche natočili desku podle přání fanoušků. Je to dobře nebo špatně? Není to kalkul a snadné drbání peněz? Ech… Nechme tyto otázky plavat... „Condition Hüman“ můžeme považovat za velmi dobrou desku dnešních Queensrÿche. Ovšem stále ještě tomuto albu něco chybí do síly počinů z let 1984 až 1994.
|
