Ještě donedávna jsem byl přesvědčen o tom, že jméno kytaristy Briana Jamese představuje spíš už jen encyklopedický pojem, ovšem při shánění informací k jeho sólové novince „The Guitar That Dripped Blood“ přichází zjištění, že se jedná už o jeho páté sólové album a zejména v posledních letech je tento hudebník čiperný a vysoce aktivní. A co na tom, že spíše vydává desky pro své kamarády a ty, kteří si chtějí připomenout doby dávno minulé, kdy byla nutností sichrhajska v uchu, tetování bylo výsadou kriminálníků a městem se pořádaly bitky mezi vlasatci a pankáči.
Brianu Jamesovi rozhodně nelze upřít zásluhy za činnost, kterou vyvinul v pohnutých dobách let 1976 a 1977, kdy byl jednou z hybných sil punkového sdružení. I díky jemu (tím v žádném případě nesnižuji význam zpěváka Davida Vaniana, (tehdy) basisty Captaina Sensiblea a bubeníka Rata Scabiese) byli v roce 1977 The Damned lepší kapela, než třeba The Clash, což sice už o dva roky později, kdy The Clash přišli s „London Calling“ neplatilo, ale to už stejně James byl z The Damned pryč. Spolu s frontmanem kultovních Dead Boys Stivem Batorsem založil další vynikající spolek The Lords Of The New Church, který se ale brzy výrazově přesunul od punku do klidnějších vod gothic rocku a new wave. Poté, co kariéru kapely rázně ukončila v roce 1990 tragická smrt Batorse a po krátké epizodce znovu v řadách The Damned je James na sólové dráze. V mezičase stihl vydat s předákem MC5 Waynem Kramerem, exbasistou Guns n´Roses Duffem McKaganem a bubeníkem The Police Stewartem Copelandem album projektu Mad For The Racket, ale v posledních letech už přichází s deskami jen pod svým jménem.
Obloukem se James vrátil k původnímu zvuku, který kdysi definoval pro The Damned. Na jeho novice není ani památky po stylu, co kdysi tvořil v rámci The Lords Of The New Church, přestože na desce hostuje Adam Becvare, který na začátku tisíciletí při obnovení činnosti Batorse v „Lordech“ nahradil. Z této desky dýchá starý punk model 77, ovšem James je dnes už natolik zručný kytarista (McKagan nebo Copeland by asi s nějakým lemplem těžko hráli, že?), že tehdejší punk prezentuje se soudobou tváří, ale neztrácí svůj rebelský postoj. Těžko od něho sice očekávat, že by přišel s něčím takovým, jako byly v dobách The Damned věci typu „Fanclub“, „New Rose“ nebo „Feel The Pain“, ale přinejmenším otevírák nové desky „Becoming A Nuisance“ s hostujícím Cheetahem Chromem (svého času rovněž člen Dead Boys) bude rozhodně patřit k tomu nejlepšímu, co James kdy nahrál.
Menším záporem alba je jeho zvuk, který působí odfláklým dojmem. Možná ten feeling rozdrnčené kytary měl evokovat průkopnické doby rock n´rollu a punku, ovšem minimálně lepší produkce by desce prospěla. Stejně jako možné angažování hostujícího zpěváka, protože, ruku na srdce, James byl vždy víc kytarista než zpěvák.
Na druhou stranu, jeho projev zní autenticky, protože se nesápe do žádných výšin a ví přesně, kde má svoje mantinely. Je to něco na způsob toho, co předvedl Keith Richards z Rolling Stones na své poslední desce, jen s tím rozdílem, že Richards si dal s výsledkem trochu víc práce.
Ovšem ten postoj punkové rebelie jaksi odmítá stárnout a má stále dost energie. Přijde mi to jako jeden velký paradox, když se na scénu podíváme dnes, je jasné, že punk tehdy naprosto rozkopala Nová vlna britského heavy metalu jako něco zastaralého a vyčpělého. Jak je to v součanosti? Přijde mi, že ti staří pankáči jsou tu stále a energie jim nějak moc neubývá, na rozdíl od většiny kapel NWOBHM.
|
