Kurt Cobain. Ikona rockové hudby začátku devadesátých let. Možná poslední skutečná rocková hvězda. Ten, který to nepřežil. Polemizovat o jeho vlivu a dopadu na celou scénu je asi zbytečné, protože i ten nejzarytější odpůrce musí uznat, že přínos Nirvany pro hudbu je obrovský. Řada lidí tuhle kapelu stále viní z rozpadu řady rockových a metalových formací, jež neunesly komerční neúspěch, který pro ně vlna grunge znamenala. Přesto je dnes už více než jasné, že změna tváře rockové hudby, která se strhla po „Nevermind“ měla očistný a blahodárný charakter. Stejně jako kdysi v sedmdesátých letech punková smršť.
Kurt Cobain byl u toho a utvářel (vlastně nevědomky) celé to hnutí. Když pak v dubnu 1994 spáchal sebevraždu, vzbudilo to hysterickou reakci po celém světě. Jeho odkaz je ale stále živý i jedenadvacet let od jeho skonu. Stále se o něm diskutuje, na jeho konto připadl aktuálně velmi zajímavý film „Montage Of Heck“ a léta po jeho smrti vlastně vychází jeho první sólová deska. Samozřejmě, posluchač nemůže čekat v případě „Montage Of Heck: The Home Recordings“ nic převratného, protože šuplíky už jsou za ta léta řádně probrané. To, co se nachází na tomto albu, je skutečně třeskutě raritní materiál toho nejhrubšího zrna.
Třináct skladeb v základní verzi alba (na rozšířené jedenatřicetistopé nahrávce je doplňuje i mluvené slovo) jsou v podstatě jen kusé nápady, které si Cobain nahrával na svůj kazeťák. Není to proto nic takového, jako byla sbírka rarit „Incesticide“, na které se podílela celá kapela. Tady Krista Novoselica a Davea Grohla neuslyšíte. Je tu jen Cobain a jeho kytara. Ta má tak specifický styl, že Cobaina poznáte bezpečně hned podle prvních tónů, i když zvuk je velmi mizerný a úroveň naprosto amatérská. Nechybí zde ani rané verze slavných skladeb, jako je „Something In The Way“ z „Nevermind“ nebo „Frances Farmer Will Have Her Revenge On Seattle“ z „In Utero“. V podstatě jedinou skladbou, která by se dala označit za ucelenou písničku (když nepočítáme coververzi od The Beatles „And I Love Her“) je potom „Sappy“, která vyšla před časem v živé verzi mezi bonusovým materiálem při reedici debutu „Bleach“.
„Montage Of Heck: The Home Recordings“ je naprostou nutností jen pro skalní příznivce Cobainova génia, pro ostatní, kteří Nirvanu poslouchali jen proto, že se to v té době nosilo, je poslech tohoto materiálu zbytečnou ztrátou času. Co ale tahle deska demonstruje dokonale, to je přesun v čase opět na začátek devadesátých let, do atmosféry tehdejší doby. Cobain do ní patřil. Těžko odhadovat, co by bylo, kdyby si tenkrát neprohnal kulku hlavou a jedním výstřelem nestvořil mýtus, dokonalý kult osobnosti. Možná by se o pár let později stejně ufetoval, nebo by se z něj stala trapná figurka těžící z někdejší slávy, či by mohl být tím skutečným prorokem. Těžko říct, jenže běh událostí se nedá změnit a proto se jeho obdivovatelé musí spokojit už jen s pravděpodobně definitivně posledním vymetením šuplíků. A protože se skutečně nejedná o nic jiného, než těžce raritní materiál, obligátní bodové hodnocení na konci tohoto článku chybí.
|
