Námluvy s Thin Lizzy netrvaly dlouho. Lynotta totiž posílili dva velmi zdatní kytaristé, Scott Gorham a Brian Robertson, protože Gary Moore se nechtěl stát pevnou součástí kapely a na začátku roku 1975 z ní už byl definitivně pryč. Připojil se k hvězdnému projektu Colosseum II, kde se zařadil po bok budoucího klávesisty Ozzyho Osbournea a Deep Purple, Dona Aireyho, basisty Neila Murraye (později působícího ve Whitesnake a Black Sabbath), bubeníka od Johna Mayalla Jona Hisemana a budoucího vokalisty Lucifer´s Friend Mikea Starrse. Co jméno, to pojem jako hrom. Ovšem, jak už to u podobných projektů bývá, ani Colosseum II se nepyšnilo dlouhověkostí. Postupem času, kdy se drolila sestava, se podařilo vydat tři alba, ale pak i sám Moore usoudil, že mu bude lépe na sólové dráze.
V tu chvíli, v momentě, kdy dal vale Colosseu, se začíná psát jeho skutečná sólová kariéra. „Grinding Stone nepovažuji ani tak za svůj debut, jako spíše „Back On The Streets“, řekl při zhodnocování své diskografie sám Moore. V tomto případě nutno podotknout, že během sedmdesátých let, zejména díky působení v Colosseu, kytarista skladatelsky vyspěl a vybrousil svůj styl, který mohl na „Grinding Stone“ působit trochu neotesaným dojmem. K nahrávání si samozřejmě zve několik muzikantů, kteří jej plodnými sedmdesátými léty provázeli a proto baskytaru nahrává kromě Johna Molea (ten působil jako náhradníka Neila Murraye v Colosseum II) i Phil Lynott, který se prezentuje i v roli skladatele a zpěváka. Nechybí tu ani klávesista Don Airey a bubeník Thin Lizzy Brian Downey, jenž si své party rozdělil se studiovým hráčem Simonem Phillipsem, který předtím dokončil nahrávání alba „Sin After Sin“ pro Judas Priest.
Zmíněný skladatelský posun je znát už od úvodní titulní skladby. Jistě, blues je v hudbě Garyho Moorea stále přítomné (což se nezměnilo za celou jeho kariéru), ovšem hned ve skladbě „Back On The Streets“ přibývá hardrockové hutnosti, což lze přičíst právě zkušenostem z Thin Lizzy. Ostatně tahle kapela je z celé desky slyšet nejvíce. A není to jen Lynottovou účastí, ale i tím, že ve velmi zajímavé verzi je zde ke slyšení skladba „Don´t Believe A Word“ (původně vyšla v roce 1976 na albu „Johnny The Fox“). Moore s Lynottem jí zbavili dravosti, její tempo řádně zpomalili a skladbu zasadili spíše do bluesové nálady, kde dokonce tu a tam probleskne náznak reggae. Lynott pak přispěl i výraznou hardrockovou kompozicí „Fanatical Fascists“, která připomíná jeho domovskou kapelu, ale reflektuje také na v té době rychle sílící hnutí Nové vlny britského heavy metalu. Ne nadarmo také začínající kapely té doby jako Iron Maiden, Diamond Head, Saxon nebo Tygers Of Pan Tang, uváděli Thin Lizzy jako jeden z největších inspiračních zdrojů.
Ani na „Back On The Streets“ se Gary Moore nevzdal instrumentálních skladeb. Naštěstí pochopil, že doba skutečně nepřeje (uvědomme si, že se Británie vzpamatovávala z odeznívající punkové revoluce) sedmnáctiminutovým onaniím, jako v případě „Spirit“ na minulé desce a tentokrát skutečně kompozice osekal tak, aby je zkousl i méně náročný posluchač. „Flight Of The Snow Moose“ sice působí, že by se chtěla rozvinout ve svém prog rockovém kabátku na velkou plochu, ovšem Moore ji naštěstí zastaví v sedmi minutách, aby přešel k hardrockovější „Hurricane“, kde zaujme výtečná souhra Moorea s Aireym, připomínající legendární souboje kytary Ritchieho Blackmorea a hammondek Johna Lorda (ne náhodou se pak Airey stal Lordovým nástupcem u Deep Purple).
U čistokrevného blues „Song For Donna“, opět vokální práce převzal sám Moore a je zde slyšet jeho obrovský cit pro bluesové songy a stavbu melodií. „What Would You Rather Bee Or A Wasp“ je pak možná nejméně přístupnou položkou celého alba. Už jen proto, že se jedná opět o instrumentálku, ale především z toho důvodu, že Moore zde proniká až do jazzrockových vod. Ovšem finále desky je grandiózní, protože jej obstarává slavná „Parisienne Walkways“… „I remember Paris in '49, The Champs Elysee, San Michelle…“ Oslava čistého, aristokratického blues rocku, jedna z nejslavnějších Mooreových písniček, jeho poznávací znamení. A také jeho první velký hit, který jej (společně s Lynottem, se kterým si rozdělil jak autorství, tak i pěvecké party) dovedl až na osmé místo oficiální britské hitparády.
Hned po vydání alba se kupodivu Moore stává opět součástí Thin Lizzy, protože kytarista Brian Robertson si při rvačce v nočním klubu poranil ruku, nemohl se účastnit nahrávání dalšího alba a proto si Moore na desce „Black Rose: A Rock Legend“ rozdělil party se Scottem Gorhamam. Jak se ale říká, dvakrát do jedné řeky nevstoupíš a Moore byl z Thin Lizzy záhy velmi rozčarován…
|
