Trans-Siberian Orchestra vydává po šesti letech nové studiové album. Tahle monstrózní instituce (mluvit o TSO pouze jako o kapele je poměrně zavádějící), která se vylíhla před dvaceti lety z jedné instrumentální skladby kapely Savatage, jejíž členové (letos opět v kompletním složení, neboť se do řad TSO opět vrátil Zak Stevens) jsou do její činnosti trvale zapojeni, v jejíchž řadách se potkávají persóny z metalového světa i z prken Broadwaye a jejíž živá vystoupení jsou úžasně pohlcujícím spektáklem barev, tónů a emocí, je naprostou jistotou. Jistotou, že vás čeká dokonalá symbióza klasické hudby s nadýchaným melodickým metalem, koncepční příběh a s ním spojená velkolepá výpravnost, bohatá dějovost a perfektní výkony muzikantů. I když je svět Trans-Siberian nedozírně bohatý a pestrý, jen málo co vás může po třech vánočních, jedné Beethovenské a jedné noční epizodě na jejich tvorbě ještě překvapit. Jedinou otázkou tak zůstává, zda vrchní autoři Paul O´Neill a Jon Oliva mají stále dostatek invence, aby udrželi laťku TSO dostatečně vysoko.
V porovnání s předchozími alby je novinka „Letters From The Labyrinth“ jiná. Celková koncepce navazuje na předchozí „Night Castles“, ve formě korespondence mezi dítětem, reprezentujícím nadějnou budoucnost a starým přítelem jeho dědečka, reprezentujícím moudrou minulost, se odehrává děj alba. Ta změna je především v tom, že deska není tvořena jedním uceleným příběhem, ale skládá se z dílčích kapitol, které průběžně mění docela radikálně náladu alba, až se může zdát, že celek působí docela nesourodě. Využívá všechny zdroje (dokonce, ačkoliv se album tentokrát netýká vánočních svátků, „Dopisy z Labyrintu“ se zlehýnka o vánoční atmosféru otřou), ze kterých TSO celou svojí éru čerpají, takže je jejich tvorba bez zaváhání snadno rozpoznatelná. V první polovině se výrazně přiklání ke klasické hudbě, v druhé polovině je intimnější, méně dramatická a díky tomu všemu na první dojem o něco méně působivá. A to ještě mezi těmito polovinami stihne své barvy oživit, promíchat, a nabídnout i některé další.
Úvod desky vzbudí nemalé očekávání. „Time & Distance (The Dash)“, coby variace na klasické „Dies Irae“ dá výrazně vzpomenout na „The Beethoven´s Last Night“ zejména díky nadýchanému sboru, postupný přechod do metalovějších nálad a zejména živě sólující kytara tuhle asociaci ještě zdůrazní. Následujících pět kousků je s výjimkou „Promethea“, ve kterém se na chvíli ozve důstojný chraplák Jeffa Scotta Sota, ryze instrumentální a výrazně čerpající z klasiky. A je úchvatné sledovat, kterak se vedle Ludwiga van Beethovena, Alexandra Porfirjeviče Borodina a Nikolaje Andrejeviče Rimskeho-Korsakova postaví do jedné řady Vitalij Kuprij, který společně s Paul O´Neillem dal v „King Rurik“ dohromady jednu z nejdramatičtějších kompozic tohoto alba, opět dokonale zdůrazněnou dravou kytarou. TSO ve svém „klasickém“ setu tradiční dramatičnost zdůrazňují i koketováním s hravou pompézností a tomuto pocitu dominuje především velice chytlavý motiv v „Mountain Labyrinth“. Finále klasického setu v „Prince Igor“ pak vrcholí ve velice specifické staromilské atmosféře.
Zlom přijde s „The Night Conceives“. Hutnější a zemitější sound téhle rockovky podtrhne Kayla Reeves svým bluesově očouzeným hrdlem a jedovatým projevem, která se v závěru skladby pere o dominanci s kousavou kytarou a tahle skladba totálně rozkopne dosavadní náladu. A možná, kdyby v tomhle trendu Trans-Siberian Orchestra pokračovali i nadále, mohlo „Letters From The Labyrinth“ mícháním agrese s pompou a dramatičností nepřekonatelné „Beethovenově poslední noci“ silně šlápnout na paty. Leč poslední hrubším kousek „Not Yet Dead“ s uštěkaným Russllem Allenem, zprvu lehce evokujícím savatageovské „Jesus Saves“, následně dokonale zdramatizovaným napínavým melodickým motivem už jen na moment naruší houpavě zklidňující a následně křehkou atmosféru zbývajících čtyř skladeb. Tu načne rockově příjemně vyhroceným projevem Robina Bornemana, smyslně se proplétajícím s nadýchanými sbory „Forget About The Blame (Sun Version)“ a završí ji trojice jemných vláčných melodií s ženskými vokály (při kterých TSO opět sáhli do nepřeberné studnice Savatage, bonusovku „Stay“ si vypůjčili kompletně a podobnost „Not The Same“ s „Believe“ je docela hmatatelná). V samotném finále alba se TSO při „Who I Am“ vrátí ke svým tradičním sborům a dramatické melodii, které je po poměrně uspávací pasáži víc než potřeba a piánová „Lullaby Night“ ještě zlehounka připomene, že Vánoce jsou stěžejním námětem poloviny alb tohoto ansámblu. A tak jako drobný dárek TSO na závěr přibalí měsíční verzi skladby „Forgot About The Blame“, ve které přizvali ke spolupráci Lzzy Hale z Halestorm, která nijak nenaruší intimní atmosféru druhé poloviny alba.
Textově mají TSO širokánský záběr, od pádu Berlínské zdi, přes šikanu, spory ve světě bankovnictví až k putování lidstva skrz věky, v bookletu pak narazíte na doprovodné povídky o svobodomyslném učiteli, komiks o prvním králi Ruska Rurikovi, jehož duše zasahuje do života lidí i v době dávno po jeho smrti, či dojemný příběh na oblíbené téma o polepšeném dealerovi drog.
Kdyby Trans-Siberian Orchestra někdy udělali špatnou desku, asi by se zastavil svět. V mém osobním žebříku by se album „Letters From The Labyrinth“ v rámci diskografie TSO na stupně vítězů určitě nedostalo. Může za to výše naznačená rozháranost a poměrně uspávací druhá půlka desky, jinak si typicky strhujících momentů, dramatičnosti a excelentních hráčských i pěveckých výkonů užijete opět dosyta. I když je "Letters From The Labyrinth docela průhledná a předvídatelná (alespoň co se hudebního výrazu týká) deska, Paul O´Neill s Jonem Olivou jsou stále ve formě a tenhle svět se točí dál!
|
