„Gary Moore je zpátky v Thin Lizzy“ hlásaly koncem roku 1978 titulky snad všech hudebních periodik na světě. Thin Lizzy byli na vrcholu sil a Moore byl považován za jednoho z nejlepších hardrockových kytaristů na světě. Spojení znovu ohromující. Tentokrát to bylo trochu jiné než v roce 1973, protože Moore byl prohlášen za stálého člena a s tímto statusem se pustil do práce na desce „Black Rose: A Rock Legend“, Lynottově nomen omen. Práce šly ztěžka a proto dodržení termínu v dubnu 1979 bylo trochu jako malý zázrak. Hned po vydání alba, které světu dalo hity jako „Waiting For An Alibi“, „Sarah“ nebo „Do Anything You Want To“, se kapela vypravila na cesty. Ovšem začínalo to povážlivě skřípat. Lynott byl až po uši v drogách a alkoholu, Scott Gorham pil jako o život a kapela začínala být považována za krajně nespolehlivou. To se Moorovi začalo pěkně zajídat. Napětí roste, atmosféra začíná povážlivě houstnout. V polovině amerického turné tak dojde k nevyhnutelnému. Moore kapelu opouští, ta je v troskách a on sám se vrhá opět na sólovou dráhu.
Je rok 1980 a hudební svět se mění, pádí kupředu nezadržitelnou rychlostí. Před několika měsíci explodovali Van Halen, v Británii se rozjíždí Nová vlna britského heavy metalu s dravci Iron Maiden, Judas Priest či Saxon. Moore to pozoruje z Los Angeles, kde si staví doprovodnou kapelu. Tentokrát ji ale nechce pojmenovat jen svým jménem, ale jako G-Force. Dává se dohromady s bývalým parťákem Ronnieho Jamese Dia z Elf a koncertním hráčem Thin Lizzy Markem Nauseefem, basistou Tonym Newtonem a zpěvákem Williem Dee a výsledkem je deska „G-Force“, která v diskografii Garyho Moorea znamená zase posun vpřed.
Je těžké spekulovat, zda na přiostření soundu měl vliv startující britský heavy metal nebo působení v Thin Lizzy, ale od alba „Back On The Streets“ se na „G-Force“ míří spíše ke kovovým kompozicím, kterým starý blues rock ustupuje do pozadí. Naprosto patrné je to z úvodní „You“, která desku rozjede právě skoro až v heavymetalovém stylu. Moore samozřejmě není prototypem metalového hráče, ale člověkem, milujícím staré černošské bluesmany, takže by po něm bylo nemožné chtít, aby zněl jako Iron Maiden, ale to ovlivnění britským hnutím je znatelné. V ostatních skladbách sice ustupuje do pozadí, ale příklon k němu je stále znatelný. Silně vystupuje do popředí ve skladbě „White Knuckles/Rockin´ And Rollin´“ jejíž první část je Mooreovou instrumentální erupcí, která by dnes pravděpodobně už neprošla, ale v roce 1980 působila jako zjevení.
„G-Force“ samozřejmě není čistou heavymetalovou deskou. Blues vystrkuje růžky v baladické „I Look At You“, kde si pěvecké party nerozdělil Moore s Deem, ale převzal je pouze Dee. Tahle věc jako kdyby chtěla navázat na „Parisienne Walkways“, která už byla hitem, ovšem do noblesy „I Look At You“ ještě něco chybělo. Druhá polovina desky zase místy koketuje s tehdy velmi populárním diskem, proto „You Kissed Me Sweetly“ skrývá Mooreovy kytarové riffy pod nánosy kláves a smyčců, jako kdyby v ní hostovali Bee Gees. „Hot Gossip“ pak těží z vlny AOR, kdy jsou z ní cítit ranní Foreigner, kteří tehdy v Americe slavili obrovské úspěchy.
Album nakonec uzavírá řízná rock n´rollová „Dancin´“, která si bere trochu inspirace z šíleností Davida Lee Rotha a Van Halen.
Sestava z „G-Force“ ale nevydržela a na koncertní štace s Moorem (ještě pod jménem G-Force) vyjížděl basista Jimmy Bain (ex-Rainbow, Thin Lizzy), bubeník Tommy Aldridge (později Ozzy Osbourne, Whitesnake), klávesista Don Airey (ex-Colosseum II, později Ozzy Osbourne, Deep Purple) a zpěvák Charlie Huhn (později Ted Nugent či Victory). Ovšem brzy nastal i konec tomuto projektu a Gary Moore je od té doby veden jen jako sólový umělec. Rozpadla se i zmíněná sestava a s Moorem zůstal jen klávesista Don Airey. Samotná deska „G-Force“ neměla požadovaný dopad. Nepodařilo se jí prosadit v žebříčcích a trochu nespravedlivě je dnes v Mooreově diskografii přehlížena. Možná kdyby neležela mezi „Back On The Streets“ a „Corridors Of Power“, bylo by to jinak…
|
