Deska „G-Force“ kýžený úspěch nepřinesla. Zdálo se, že Gary Moore ne a ne zachytit dobu, která pádila kupředu revolučním tempem a na rockery, kteří představovali uplynulou dekádu, se už dívalo jako na zastaralé fotry, co s mladými tygry nemůžou soupeřit. Deep Purple a Led Zeppelin neexistovali, Black Sabbath zdecimovaly drogové dýchánky let uplynulých, Uriah Heep a UFO se už vyčerpali a začali vydávat špatná alba a Thin Lizzy pomalu mířili do hrobu se svým frontmanem Philem Lynottem. Roku 1981 už definitivně udávali směr jiní. Judas Priest, Motörhead, Saxon, Iron Maiden, Def Leppard, to byly nové akvizice, za kterými se táhly davy puberťáků. Prodávali fůry desek, začínali mít úspěch v Americe, kde všechno válcoval AOR. Velice vyspělá, ušlechtilá hudba, která si zakládala na klenutých melodiích, precizních kytarových sólech a špičkových muzikantských výkonech.
A Gary Moore si toho byl dobře vědom. Od úspěchu „Parisienne Walkways“ přece jen uplynuly už čtyři roky a jeho jméno začínalo blednout. Bylo nutné přijít s něčím modernějším, přímočařejším, prostě více metalovým. Pochopitelně, že Moore není žádný heavymetalový kytarista, ale hráč vyrostlý z bluesových kořenů a proto se od něj nedal čekat bezprecedentní nářez typu „Ace Of Spades“ nebo „The Number Of The Beast“. Jenže sotva byla známa sestava, která s ním ve studiu nahrávala desku „Corridors Of Power“, bylo pozdvižení na světě. Za bicí soupravou totiž seděl Ian Paice (Deep Purple, Whitesnake), na baskytaru hrál Neil Murray (ex-Whitesnake, Colosseum II) a klávesy obsluhovali Don Airey (ex-Ozzy Osbourne, Colosseum II, dnes Deep Purple) a Tommy Eyre (studiový hráč, jenž spolupracoval s Johnem Mayallem, B.B. Kingem, Joe Cockerem nebo Michaelem Schenkerem).
Z dnešního pohledu je jasné, že deskou „Corridors Of Power“ začíná klasická Mooreova hard n´heavy éra. Ne, kytarista se nevymezuje pouze na heavy metal, který je ovšem na desce přítomný, ovšem jde na to chytře. Dobře ví, že čistě metalová deska by nebyla od srdce a proto do esencí těžkého kovu přidává lehkost zámořské AOR scény. Ovšem na úkor toho mizí z tvorby takřka úplně bluesové prvky (ústup byl patrný už na „G-Force“, zde je vše mnohem markantnější), které nahrazují tvrdší riffy. Proto také úvodní „Don´t Take Me For A Loser“ může být považována za čistě heavymetalovou věc, kde kytarista reflektuje aktuální dění na scéně.
A takových skladeb je na desce několik. Zejména „End Of The World“ s hostujícím exbasistou legendárních Cream Jackem Brucem, kde se Moore blýskne ultimativním sólem na začátku skladby, nebo úderná, rychlá „Rockin´ Every Night“, kde se dá mluvit o čistokrevném heavy metalu a kde Moore využívá hlasové rejstříky a dokonce i barvu hlasu, která je velmi blízká Biffu Byfordovi ze Saxon. Metalová sóla využívá i „Gonna Break My Heart Again“, ovšem melodikou se blíží právě zámořskému AOR.
Rock pro dospělé se projevuje nejvíce v pomalejších věcech. Není tu žádné nové „Parisienne Walkways“, naproti tomu je slyšitelné ovlivnění Journey nebo Foreigner. To je více než zřetelné z dvojice největších hitů desky „Always Gonna Love You“ a „Falling In Love With You“, které kupodivu nechaly domovskou Británii vcelku klidnou, ale podařilo se jim zabodovat v amerických žebříčcích. Na britských ostrovech ale zase více zabodovala „Wishing Well“, kterou si Moore vypůjčil z letitého repertoáru svých krajanů Free. Bluesové růžky začne kytarista vystrkovat až na samém konci desky. „Cold Hearted“ je syrová bluesrocková nahrávka, za kterou by se určitě nestyděli ani Aerosmith či Led Zeppelin ve svých hrátkách s černou hudbou a závěrečná, skoro osmiminutová „I Can´t Wait Until Tomorrow“ je pak ukázkou čistokrevného blues, přesně takového, jaké Moore tak miloval v sedmdesátých letech, ovšem zde okořeněného refrénem, typickým pro léta osmdesátá.
„Corridors Of Power“ tak představuje nový začátek. Gary Moore začíná být pojmem i pro patnáctileté kluky, kteří o něm dosud neslyšeli, k jeho dřívější tvorbě se začnou hlásit nové metalové hvězdy. O tom, že nepatří do starého železa, přesvědčuje i na festivalu v Readingu, kde platí za jednu z hlavních hvězd a tak počínaje touto deskou začíná sedmileté období, kdy se Moore těšil přízni i pubertální mládeže. Jenže doprovodná kapela se mu opět rozutíká. Murray a Paice míří opět k Davidu Coverdaleovi a jeho Whitesnake, začíná se šuškat o comebacku Deep Purple a Don Airey začíná opět spolupracovat s Ozzym Osbournem, přestože Moorea vlastně neopustí celá osmdesátá léta…
|
