Moderní technologie v nahrávání a čím dál větší využívání počítačů v hudbě se v devadesátých letech rozvíjelo tryskovým tempem. A spolu s tímto vývojem doznávala překotného rozmachu taneční scéna. Ta v polovině devadesátých let explodovala v Evropě v takzvaném eurodance, což pochopitelně v té době každý rocker nenáviděl až za hrob, ovšem na konci devadesátých let se (zejména díky kapelám jako The Prodigy nebo Chemical Brothers) přetavila do mnohem kultivovanější podoby, kdy vymizely sirupovité melodie a kladl se důraz na rytmus a energie, čili do povědomí se začala dostávat house music. „Ty rytmy mě během posledních tří let fascinovaly,“ šokoval v roce 1999 krátce před vydáním desky „A Different Beat“ své příznivce Gary Moore. Předchozí „Dark Days In Paradise“ bylo krokem stranou, úlitbou tehdejšímu popu, ale přece jen Gary Moore a house music?
Ne, ani na „A Different Beat“, které můžeme v Mooreově kariéře považovat asi za to nejvíce experimentální, se tento slovutný Ir nevzdal kytary. „Pro mě to není nic nového, zkoušet něco avantgardního. Bylo pro mě velkou výzvou zahrát tyto rytmy na kytaru,“ podotkl Moore. Vznikla tak deska, která v době vydání čelila vlně odporu z řad fanoušků jak hardrockové, tak bluesové éry, tak i většinou rozpačitým reakcím z řad kritiky. Ta hovořila v nejlepším případě o tom, že má z alba smíšené pocity, v těch horších případě mluvila rovnou o zradě rockové hudby, o pohřbení ideálů, o zaprodání se tehdy velmi moderní taneční hudbě. Dnes už ale na tuto nahrávku můžeme hledět trochu jinak.
Jistě, není se co divit, že deska vzbudila takové reakce, protože už její otvírák „Go On Home“ je jen velmi obtížně stravitelným kouskem, když hned od počátku prim hraje taneční hudba a hip-hop a sám Moore se dokonce pustil do rapování. V tu chvíli si většina příznivců musela klepat na čelo. Jenže když se odhodí předsudky a posluchač se do této, ale i ostatních skladeb, pozorně zahloubá, zjistí, že tyto věci jsou hrané takřka geniálně a že si Moore musel s jejich komponováním dát velké množství práce. Pochopitelně, není to žádná klasická hardrocková nebo bluesrocková deska, ale vyspělý transform těchto dvou stylů do světa moderní taneční hudby. „Lost In Your Love (Undoubtly So)“ by proto klidně mohla stát například na „Corridors Of Power“ nebo „Victims Of The Future“, ale díky jinému uchopení a moderním technologiím zní jako zparchantělý kříženec starého Moorea, Marilyna Mansona a Fatboye Slima.
„House Full Of Blues“ pak doslova šokuje mystickou atmosférou, která v mnohém připomíná desku „Ultra“ od Depeche Mode, kdy i Mooreova kytara nezní suše rockově, ale spíše podkresluje beaty a samplované zvuky. Proto tímto způsobem, čili skoro až kacířsky, je pojata slavná „Fire“ z repertoáru Jimiho Hendrixe. Stylovou nespoutanost pak kytarista demonstroval v trojici skladeb „Bring My Baby Back“, což je jakési zmutované country na speedu, v „Can´t Help Myself“, které zní, jako když si The Prodigy zapnou kytary a v čistě taneční „Fatboy“, která je nejodvážnějším kouskem celé kolekce, nad kterou sice rockeři znechuceně ohrnou pysk, ale příznivce taneční hudby má schopnost oslovit. Ovšem nejvydařenějším skladbou celé desky zůstává baladická desetiminutová suita „Surrender“. Není to sice úplně nejklasičtější Mooreova balada, která by mohla suplovat „Still Got The Blues (For You)“ nebo „Parisienne Walkways“, ale má v sobě velice silnou, emotivní atmosféru, kterou dokreslují úsporné kytary.
„Myslím si, že „A Different Beat“ je opět bluesová deska. Jsem totiž stále bluesový kytarista. I když jsem hrál rock, ten blues tam byl. Ať budu hrát cokoliv, vždycky tam bude…“, řekl Moore. Proto je i na této desce. Je hodně skryt za tanečními vlivy, ale je tam. Právě to albu dodává punc jedinečnosti. Je to totiž věc, o kterou se nikdo předtím nepokusil. Navíc v tomto případě Moore předložil vyváženou kolekci vydařených skladeb, což ale řada příznivců nechtěla pochopit, protože ji taneční složka alba spolehlivě odradila. Je to ovšem veliká škoda, protože nejen díky své odvaze je „A Different Beat“ jednou z nejlepších Mooreových věcí. Navíc řádně revoluční. A jak už to bývá, prorocká alba nebývají v době svého vzniku moc ceněna.
|
