Deska „A Different Beat“ pochopitelně (ovšem naprosto nespravedlivě) u Mooreových fanoušků narazila a kromě Británie, kde se horko těžko vydrápala na 133. místo hitparády, nikdy nebodovala. Katastrofou bylo i následné turné. Moore totiž prohlašoval, že „koncerty jsou hodně bluesové, ale většina věcí je z nového alba…“ a to příznivce jeho kytarových vylomenin, bluesových nálad, či hardrockových vypalovaček z osmdesátých let vůbec nemohlo zajímat. Vydavatelská společnost Raw Power/Castle se s ním rozešla a nový label Sanctuary Records, který patří manažerovi Iron Maiden Rodu Smallwoodovi, je příliš konzervativní, než aby podporoval (jakkoliv kvalitní a nadčasové) vylomeniny ve stylu „A Different Beat“.
Poprvé tak v Mooreově kariéře dochází k tomu, že změna, kterou kytarista znovu prodělal, není nijak revoluční, překvapivá a poprvé se dá označit krokem zpět. Dochází totiž k nevyhnutelnému a logickému kroku, který Moorea vrací zpět tam, kde byl komerčně nejúspěšnější, ke klasickému blues. Už ten název desky – „Back To The Blues“ – je naprosto jasný a od prvních tónů je patrné, že se Moore obrací k albu „Still Got The Blues“. Obě desky totiž pracují na naprosto stejném principu. Nachází se na nich pár bluesových standardů od starých mistrů tohoto stylu a několik vlastních Mooreových skladeb, které jsou spíše tklivými baladami, než aby bouřily a burcovaly.
Album je pomyslně rozdělené na dvě poloviny. Ta první je ve stylu svižnějších a tvrdších bluesrockových skladeb, které buď pocházejí přímo z kytaristovy dílny a tvoří modernější složku první části alba (i když o moderně se v případě „Back To The Blues" vůbec mluvit nedá). V tomto případě hovoříme o otvíráku „Enough Of The Blues“ a „Cold Black Night“, která disponuje riffem ve stylu ZZ Top. Pak tu máme hned tři coververze, ovšem tentokrát se sahalo spíše po méně známých kouscích, a proto je tu syrová „You Upset My Baby“ od trojice Bihari, King a Taub, baladická, ovšem pořád ještě tvrdá „Stormy Monday“ od jednoho z nejvlivnějších bluesových kytaristů všech dob T-Bone Walkera (narodil se v roce 1910!) a pak o něco méně výrazná „I Ain´t Got You“ od Calvina Cartera.
Druhá polovina alba se nese v o poznání pomalejších tempech a Moore opět ukazuje svou sílu, tkvící v jímavých baladách, kde kromě krásných kytarových melodií dostávají prostor klávesové plochy. Právě proto se jako na singlovou tutovku vsadilo na „Picture Of The Moon“, která působí, jako kdyby smíchala slavné „Parisienne Walkways“ a „Still Got The Blues (For You)“, ovšem tentokrát je vše mnohem, mnohem unavenější a ani ústřední kytarová melodie nemá tu sílu slavných předchůdkyň. Stejně tak instrumentálka „The Prophet“ chce mermomocí urvat něco ze „The Loner“ nebo „The Messiah Will Come Again“, ovšem chybí jí nápaditost, moment překvapení a pochopitelně i neotřelý nápad.
Proto výbornou baladou pro tohle album zůstává závěrečná desetiminutovka „Drowning In Tears“, která sice může působit trochu otravně kolovrátkovými bicími, ovšem tady Moore ukazuje své umění kouzlit na kytaře nejrozličnější nálady.
Celkově „Back To The Blues“ působí až moc jako sázka na jistotu. Jako kdyby si Moore řekl, že experimenty nevyšly, tak lidem dáme co chtějí, i když už to nebude ono…. Ono to nebylo ani po komerční stránce. Škody, které napáchaly předchozí dvě desky (tady mluvíme o škodách ryze komerčních, umělecky byla zejména „A Different Beat“ skutečně na výši), se ale s „Back To The Blues“ nepodařilo úplně odčinit. Žádné zlaté, či dokonce platinové prodeje se nekonaly, album se prodralo na třiapadesátou pozici britské hitparády (to je, když nepočítáme „A Different Beat“ nejhorší umístění za posledních dvacet let). I umělecky se jedná o krok zpět a deska tak startuje poslední a nejméně zajímavou éru Mooreovy kariéry.
|
