„Jestli si připadám starý? Ne, jsem stejně ošklivý jako dřív,“ zažertoval na úkor svého věku kytarista, když mu celý hudební svět přál k padesátinám a narazil tak na výrok svého starého přítele Ozzyho Osbournea, který kdysi jeho tvář přirovnal k nýtovací stolici. Garymu Mooreovi bylo padesát a už nikomu nemusel nic dokazovat. Přestože jeho poslední alba zrovna netrhala rekordy a to nejnovější „Scars“ se nevyznačovalo ani známkami žádné velké invence, lebedil si tento chlápek ze Severního Irska v pozici člověka, jehož slovo a tvorba mají velký význam a dopad. Proto když oznámil, že vydá desku s názvem „Power Of The Blues“, což doplnil informací, že je zpět klasický basista Bob Daisley, příznivci věděli, že hendrixovským vylomeninám je konec a že se Moore obrátí spíše k deskám „Still Got The Blues“ a „Back To The Blues“. Logicky, už jen podle názvu.
A „Power Of The Blues“ tak samozřejmě taky zní. Nepřináší tedy nic nového, kromě změn v sestavě, kdy trojici Moore-Daisley-Mooney doplnil ještě klávesista Jim Watson. Všechno jede přesně podle zaběhnutého pořádku, kdy autorské věci střídá pár coververzí, pro které se opět sáhlo do zlaté studnice světového blues a proto zde posluchač najde „I Can´t Quit You Baby“ z šestapadesátého roku, kdy ji vydal Otis Rush, pochmurnou „Memory Pain“ od Percyho Mayfielda a slavnou „Evil“ od Howlin´ Wolfa, kterou si do svého repertoáru vypůjčili rozliční umělci jako Captain Beefheart, Cactus, The Faces, Widowmaker (kapela Dee Snidera z Twisted Sister), Jake E. Lee nebo Monster Magnet. Mooreova verze, přestože nedosahuje entuziasmu třeba té od Widowmaker, rozhodně originálu z roku 1954 ostudu nedělá.
Co se týče skladeb z vlastní dílny, tentokrát se Mooreovi vydařil vstup do desky s výraznou skladbou „Power Of The Blues“ se stupňujícím se kytarovým závěrem a následující plíživou „There´s A Hole“. Od začátku alba je znát, že Moore se pěvecky usadil (což demonstroval na minulém albu „Scars“) v polohách blízkých Bonu Scottovi, kterému se dostal nejblíže asi v „Tell Me Woman“, skladbě zajímavé svým pochodovým riffem a rytmem. Vcelku zábavná je i polovina alba, kdy dojde na baladickou „That´s Way I Play The Blues“, které sice do hitovosti někdejších trháků chybí mnohé, ale o propadák se nejedná. Tvrdému blues pak kytarista dává prostor v „Getaway Blues“, společné práci jeho, Daisleyho a Mooneyho, kde zaujmou skoro až metalově naboostrované kytary.
Finiš v podobě skladeb „Can´t Find My Baby“ a „Torn Inside“ ovšem nedokázal využít potenciálu, jaký by se v nich mohl ukrývat a tak zůstávají trčet kdesi na půli cesty, kdesi v průměru. Zejména u „Torn Inside“ je to škoda, protože tenhle typ pomalých písní Moore prostě umí, což dokázal třeba na „Still Got The Blues“ v nezapomenutelné „Midnight Blues“. Té „Torn Inside“ nesahá ani po kotníky. A to je v podstatě problémem Mooreových desek z tohoto období.
Stylově a hudebně jsou samozřejmě v pořádku, ale už je cítit, že ty nápady nejsou takové jako dřív. Jako kdyby docházela inspirace, čerstvý vítr se změnil jen v neškodný vánek a někdejší takřka geniální alba jsou nahrazena těmi mírně nadprůměrnými.
Takovou je i „Power Of The Blues“. Deska nijak objevná, nepřekvapivá, i když stále mírně atraktivní, jen ji nesmíte moc srovnávat se stylově stejnými výtvory z devadesátých let. Zklamáním pak mohl být její prodej, kdy se usadila na 158. příčce britského žebříčku, což je vůbec nejhorší výsledek Mooreovy kariéry od alba „Corridors Of Power“ (desky „Grinding Stone“, „G-Force“ a „Dirty Fingers“ se do hitparád nedostaly vůbec) a deska si nevedla dobře ani v tradičně náklonností trpícím Německu. Kytaristova síla už ovšem v té době tkvěla v koncertních vystoupení, ta byla navštěvována stále hojně, jelikož doba přála všeobecnému revivalu a stále více mladých posluchačů bylo zvědavo na hity, které jim přednášel chlap, kterého v mládí uctívali už jejich fotři.
|
