Čistá hlava, nekomplikovaná přímočará uhalekaná jízda, ideální muzika někam za volant nebo ještě lépe na divokou párty. Jako by Germáni Steelpreachers pozvali na bečku haldu svých rock´n´rollových, bigbítových i metalových kámošů, ale dřív, než poslední hosté vůbec dorazili, stačili jim Motorhead a S.D.I. takřka všechno vyslopat, W.A.S.P., , Saxon, Pretty Maids či Accept vytáhli pár posledních loků a na řadu dalších zbyly už jen oschlé chlebíčky. A Steelpreachers dokázali tu atmosféru, vrcholící při posledním loku, dokonale nasát a zhmotnit jí v podobě svého pátého alba s krásně klišovitým názvem „Devilution“.
Ono vlastně ten pojem „krásně klišovitý“ jde použít nejen na název, ale i na celou desku. Steelpreachers, kteří aktuálně završili patnáctiletku na scéně, nic zbytečně nevymýšlí, ve své přímočarosti, jednoduchosti a energičnosti dokonale zhmotňují divoké osmdesátky, jsou při tom strašně snadno uvěřitelní a protože to tímto stylem hoblují prakticky celou svojí kariéru, bez nějakého náznaku vývoje, ale stejně tak i bez jakékoliv ztráty spontánnosti a nadšení, je jasné, že buď jim tohle sežerete (a vypijete) i s navijákem, nebo znechuceně nad tím primitivním bigbítem ohrnete nos.
Leccos naznačí již samotný fakt, že Steelpreacher hrají v neměnném, ryze tříčlenném složení, leccos odhalí názvy skladeb jako titulní „Devilution“, následující „We Don´t Get Drunk (We Just Get Awesome“) či „Too Old For Dying Young“, leccos naznačí přezdívky členů kapely (Beerkiller a Preacher) a mnohé objasní i konstatování, že kluci (zcela podle očekávání) nejsou žádní virtuózové ani operní pěvci, ale do své hudby o to v9c nacpou špinavé živočišnosti a uvolněnosti. Rozebírat jednotlivé skladby je zbytečnost – šlapavé přímočaré tempo, neotesaný zpěv, dřevorubecké sbory, pár akordů, švih a energie, jedno, jde-li o ryzí rock´n´roll v podobě „Rock´n´roll On My Mind“, španělštinou (a špetkou svérázné romantiky) politý „El Pollo diablo“, lehkou heroičností nasycený „The Wild Hunt“, závěrečnou „povinnou“ a samozřejmě svérázností čpící baladu „Atlantean Dawn“ (překopaný song z roku 2011), či kteroukoliv jinou z nekomplikovaných pecek.
Z uměleckého hlediska brak, z hlediska čisté zábavy energická pohoda. Na kterou stačí trocha toho umění správně zmáčknout kytaru, bouchnout do bubnů, zahalekat a nasát nálady výše zmíněných kapel, dobrá nálada a která dokonale pročistí hlavu (a u které ani na moment, oproti mnoha domácím podobně laděným partám, nemám pocit jakékoliv lacinosti či podbízivosti).Aneb jak Steelpreacher konstatovali na svém minulém albu: „We want metaaaaal, we want beeeeer!“
|
