Komerční přetlak nebo znovuobjevená radost z hraní? Ať už za tím bylo cokoliv, je jasné, že v minulé dekádě Gary Moore sekal jedno album za druhým. Naštěstí kvalita nešla úplně výrazně dolů a i když poslední desky „Back To The Blues“, „Scars“ a „Power Of The Blues“ lze v nejlepším případě označit jako mírně nadprůměrné, nikdy se nejednalo o žádné propadáky, za které by se kytarista musel stydět. Pryč už ale byly pionýrské doby, kdy se desky vydávaly každý rok a každý rok to byla skutečná bomba. Ne, trend v letech nedávno minulých velel jinak, ovšem Moore jej stejně neposlouchal. Necelé dva roky od „Power Of The Blues“ tu byla nahrávka další.
Mezi tím ovšem došlo k dalším změnám v sestavě jeho kapely. Odešel basista Bob Daisley, který s Moorem prožil polovinu jeho kariéry. Tentokrát ovšem už odešel naposled a přestože plánoval další spolupráci, osud jim to už nedovolil. Naopak v sestavě opět lze zaregistrovat klávesistu Dona Aireyho, který se slovutným Irem prožil jeho hardrockovou éru a jenž se k němu znovu připojil po nahrání desky „Rapture Of The Deep“ domovských Deep Purple, kde nahradil ikonického Jona Lorda. Daisleyho vystřídal Jonathan Noyce, který svou kariéru začínal u popového zázraku raných devadesátých let Take That, aby se posléze připojil k Jethro Tull. Stejně zůstal obsazen pouze bubenický post, kde pořád seděl Darrin Mooney.
Na desku „Old New Ballads Blues“ můžeme dnes nahlížet jako na vymetení šuplíků, protože nových skladeb je zde pouze polovina. Zbytek tvoří čtyři coververze, z nichž vynikající „All Your Love“ od Otise Rushe vyšla už na desce „Still Got The Blues“, odkud pochází i další zde zastoupená skladba, znovu nahraná výtečná „Midnight Blues“. Obě skladby jsou zde hrané s úctou k verzím z roku 1990, jen jsou oděny do soudobého zvukového kabátku. Coververzemi také celá kolekce startuje a ne náhodou se jedná o dvě nejtvrdší věci celé sbírky. Bluesový standard „Done Somebody Wrong“ od starého pardála Elmorea Jamese startuje skřípavou kytarou a pokračuje v až hendrixovském dovádění, zatímco „You Know My Love“ z roku 1960 (kdy ji napsal Willie Dixon pro Otise Rushe) provází všudypřítomné dechy a stupňované kytarové sólování. Poslední coververzí pak zůstává tklivá „I´ll Play The Blues For You“ od Jerryho Beeche, která celou kolekci symbolicky uzavírá. Symbolicky proto, že svou potemnělou atmosférou a ladným, pomalým tempem definuje náladu celé nahrávky.
Tentokrát si totiž Moore vystačil spíše s pomalejšími skladbami, na které měl vždy talent. Jeho nových pět autorských věcí se nese spíše na baladických vlnách, kdy vzteklé kytary koušou jen v „Ain´t Nobody“ a částečně v instrumentálce „Cut It Out“. Ostatní tři věci, „Gonna Rain Today“, „Flesh & Blood“ a „No Reason To Cry“, jsou zasněné kompozice, které si pohrávají více než s muzikantskými výkony spíše s náladou a celkovou atmosférou, kterou v případě „No Reason To Cry“ lze označit až za vánoční. Moore se také vrátil do starých osvědčených vokálních kolejí a přestal evokovat barvou hlasu a některými manýry Bona Scotta.
Přestože, jak zmíněno výše, se dá „Old New Ballads Blues“ označit za desku vymetených šuplíků, obsahuje kvalitnější a mnohem dotaženější kompozice, než tomu bylo v případě posledních tří alb, které mohli člověku připomínat díla spíchnutá horkou jehlou. Tady tomu tak není a Moore dokázal, že ani po padesátce nezapomněl psát slušné skladby a tentokrát měl i dobrou ruku při výběru coververzí. Na prodejnosti se to ovšem až tak moc neprojevilo, přestože oproti „Power Of The Blues“ poskočila „Old New Ballads Blues“ o pár příček nahoru, výsledkem byla i tak nepříliš lichotivá 148. pozice britské hitparády. Ovšem nevypadalo to, že by to tomu muži s tváří nýtovací stolice vadilo.
|
