13. února 1970 se zrodil heavy metal. Tahle věta je stejně platná jako třeba ta, že se Masaryk zasloužil o československý stát. 13. února 1970 totiž vyšla debutová deska Black Sabbath, která zněla úplně jinak, než všechno ostatní, co v té době vycházelo. Byla mnohem těžší a mnohem tvrdší než Deep Purple a Led Zeppelin dohromady, texty byly mnohem depresivnější a okultnější. Debut Black Sabbath je deska, která měla mít v příštích letech obrovský dopad na celou scénu a ovlivnila ohromnou spoustu kapel, které přišly v dalších letech. Než však přišel onen památný 13. únor, musela se stát ještě pěkná řádka věcí.
Kořeny Black Sabbath je nutné hledat v prostředí birminghamské industriální čtvrti Aston, odkud čtveřice budoucích hvězd pocházela. Všichni měli zázemí v dělnických rodinách, kde vládla neutěšená finanční situace a proto hned po dokončení základního vzdělání museli všichni nastoupit do práce. Z tvrdé každodenní dřiny spatřovali jediný únik, skrze hudbu. V Británii vládl rock n´roll, ovšem do popředí se začínaly drát jeho tvrdší odnože, takže vedle umělců jako Muddy Waters nebo Howlin´ Wolf, zde už působily formace jako Cream, Kinks a začínali Led Zeppelin. Ten zvuk i ta dravost učarovaly tehdy ani ne dvacetiletému Tonymu Iommimu, který se rozhodl co nejdříve hodit za hlavu každodenní rutinu ve fabrice a věnovat se muzice profesionálně. Než se ale jeho kariéra rozjela naplno, přišel šok, který v budoucnu dokázal využít jako pozitivum. „Tony pracoval v dílně, kde měli gilotinu,“ vzpomínal po letech basista Geezer Butler. „Tou gilotinou řezali různé předměty a Tonymu jednou ve stroji zůstala ruka, gilotina sjela dolů a odsekla mu konečky dvou prstů.“ Hudební kariéra se nemohla zdát vzdálenější. „Přemýšlel jsem, co dál a pak jsem si udělal takové náprstky, abych mohl hrát dál. Inspiroval mě Django Reinhardt, který hrál, i když měl jen tři prsty,“ svěřil se později Tony Iommi.
Brzy se dal dohromady s dalším kámošem z mokré čtvrti, bubeníkem Billem Wardem a spolu založili kapelu Polka Tulk, kam se brzy kromě druhého kytaristy Jimmyho Phillipse a saxofonisty Alana Clarkea připojili ještě dva členové kapely Rare Breed, basista Geezer Butler a zpěvák Ozzy Osbourne. Nitky se začínaly sbíhat… Zanedlouho ale Iommi dostal nabídku od zaběhnutých Jethro Tull, kteří už měli venku debut „This War“, aby se k nim přidal nastálo. Po krátkém rozmýšlení kytarista tento post odmítl a vrátil se ke svým starým kámošům. Polka Tulk se mezitím smrskli o Phillipse a Clarkea a zůstala jen trojice Osbourne, Butler, Ward, která se přejmenovala na Earth. „Když jsme byli Earth, hráli jsme hodně starého blues. Muddyho Waterse, Howlin´ Wolfa, Jerry Lee Hookera, Johna Mayalla a snad i nějaký soul,“ popsal tvorbu Earth Geezer Butler. Kapela dokonce získala stálé angažmá v berlínském Star Clubu, kde před deseti lety začínali The Beatles.
Jenže brzy vyvstal problém s názvem. Existovala totiž ještě jedna kapela, která se jmenovala Earth a hrála tehdejší populární hudbu. „Když jsme někam přijeli, čekali nás tam starší muži a ženy, všichni pěkně oblečení,“ vzpomínal Butler. „Pak jsme začali hrát a po chvíli přišel pořadatel, abychom s tím přestali a začali hrát svoje pravé věci.“ Návrhů na název bylo několik. Manažer Jim Simpson stále prosazoval Fred Karno´s Army, ovšem kapela si nakonec doslova vydupala úderné Black Sabbath. První koncert pod novým názvem odehrála čtveřice 30. srpna 1969 ve Worcestershire. To už měla repertoár složený takřka z vlastních věcí. Věcí, které v budoucnu měly vstoupit do historie.
Orvaní hároši, zpěvák s kohoutkem od dřezu na krku, to nebylo zrovna sousto pro média. Všichni jim prorokovali brzký konec. Nakonec se přece jen pár liber na nahrání debutového alba našlo. Moc jich ani zapotřebí nebylo, protože kapele na natočení celého alba stačilo osm hodin. „Nahrávání pro nás tenkrát bylo to samé, jako hrát koncert. Prostě jsme přišli, postavili jsme aparaturu a hráli,“ zmínil Butler. I samotné psaní skladeb bylo podle Butlera velice jednoduché. „Psalo se to samo, pořád jsme jamovali a jednoho rána vznikla písnička Black Sabbath. Tony zahrál jeden riff, Ozzy začal zpívat a zbytek se napsal skoro sám…“ Basista rovněž popsal, jak vznikl legendární riff k titulní skladbě: „Hrál jsem „Mars“ (skladba z roku 1914), od Gustava Holsta (britský skladatel působící na počátku dvacátého století) a Tonymu se líbila jedna část. Zahrál ji na kytaru a riff byl na světě.“
Ten pátek, 13. února 1970, se tenkrát vlastně ještě nic nestalo. Nerozevřela se nebesa, na Zem nepřišel sám Rohatej, lidé chodili normálně do práce, večer popíjeli pivko v hospodách. O nějaké Black Sabbath neměli zájem. Všechno začalo až postupně a dospělo do stádia, kdy víme, že právě tahle deska s přenádherným obalem, kde neznámá dívka v černém plášti stojí před vodním mlýnem Mapledurham na Temži, je totální kult. Od úvodních zvuků deště, zvonu a příchodu bouřky, do které vstupuje zmíněný riff, jenž má obrovskou intenzitu a je milionkrát tvrdší, než všechno do té doby slyšené. Zde, v této skladbě, se koncentruje nejen heavy metal, ale i jeho budoucí tvrdší odnože jako death, doom a black metal. Atmosféru umocňuje i mečivý Ozzyho projev, který deklamuje text o staré čarodějnici.
Zbytek alba už tak děsivě nepůsobí, ovšem tvrdosti rozhodně neubylo. Dvojce „The Wizard“ dominuje na první poslech bizarní spojení tvrdých kytar a foukací harmoniky, která může evokovat hippie atmosféru, ovšem když se harmonika překrývá s riffy, vzniká znovu něco absolutně odlišného. Hitově se pak kapela snaží tvářit v krátké „Behind The Wall Of Sleep“ (s trochu rytmicky rozhozeným Wardem) a zejména v „N.I.B.“, jež se vedle titulní skladby stává další klasikou, která z desky vzešla. Kapela si ale nadělala nepříjemnosti kvůli textu, který náboženští fanatici označovali jako Zpověď Luciferovu. „Ano, měli jsme texty temnější než ostatní kapely. Bylo to hodně o magii, okultismu, ale taky o drogách,“ podotkl Butler.
Druhou stranu desky otevírá coververze skladby „Evil Woman“ od americké krátkodeché bluesrockové party The Crow. Přestože se jedna o méně výrazný kousek, Black Sabbath na něj vsadili a skladba vyšla na singlu. Nutno dodat, že ten v roce 1970 naprosto propadl. „Evil Woman“ se ale přetavuje do halucionogenní „Sleeping Village“, kde Ozzy svým skřehotavým projevem poodhaluje jinou emoční stránku kapely. Album pak uzavírá desetiminutová coververze „Warning“ od The Aynslay Dunbar Retaliation. Ta dává nejvíce prostor Iommiho zběsilému sólování a Wardovým sólovým výpadům.
„Tenkrát nás odmítli prakticky všichni, počínaje vlastními rodiči,“ zmínil Butler. Ovšem netrvalo to dlouho. Brzy si začínali rockoví fanoušci všímat, že Black Sabbath jsou tak nějak jiní. Vše naplno propuklo, když se kapela poprvé podívala do Ameriky. Tam nastal ten průlom…
|
